Funan

Funan bylo jihovýchodoasijské království pod silným indickým vlivem, které existovalo od poloviny 1. století do roku 627. Rozkládalo se na území dnešních států Thajsko, Vietnam a Kambodža. Jde o první známé království v jihovýchodní Asii. Jeho existence je známa především z čínských zdrojů. Někteří moderní badatelé ale zpochybňují tradiční čínskou interpretaci, že Funan bylo jednotné království a soudí, že šlo o síť městských států, které spolu někdy válčily a jindy tvořily politickou jednotu.^[1] Nejasná je i etnická a jazyková struktura státu, obvykle se soudí, že obyvatelé byli buď Khmerové nebo Austronésané (snad Čamové). Funan měl rozvinutý obchod, což dokazuje římské, indické i čínské zboží v archeologických nálezech.^[2] Vztah k Indii byl zřejmě "mandalový". Nejdůležitějšími centry byly Óc Eo v jižním Vietnamu (místo mimořádně bohatých archeologických nálezů), Angkor Borei v jižní Kambodži a Vjádhapúra rovněž v jižní Kambodži, která snad byla hlavním městem. Hlavními náboženstvími byly hinduismus a buddhismus, králové uctívali Šivu nebo Višnua.^[3] Náboženským jazykem byl sanskrt. V něm jsou i jediné dochované místní nápisy na stélách. Mytickým zakladatelem státu je cizinec Hùntián. Vrcholu své moci dosáhl Funan ve 3. století za vlády krále Fan Šimana. Království zaniklo, když ho pohltil stát Čenla, původně funanský vazal, který se roku 550 osamostatnil a v roce 627 se stal hegemonem oblasti. Stát již předtím prožíval dle všeho hlubší krizi pramenící z jeho závislosti na námořním obchodu, v němž mu v oblasti vyrostla konkurence (zejm. Šrívidžaja). Představitelé dynastie Sailendra později tvrdili, že jsou potomky funanských králů. Existence Funanu byla dlouho zapomenutá, prvním moderním učencem, který ji rekonstruoval, byl Paul Pelliot roku 1903.^[4]