Vickers Vildebeest
Vickers Vildebeest byl britský dvouplošný lehký a torpédový bombardér vyvinutý společností Vickers Limited. Poprvé vzlétl roku 1928. Ve službě byl během 30. let a okrajově ještě v době druhé světové války. Tehdy však již byl zcela zastaralý. Jeho zahraničními uživateli byl Nový Zéland a Španělsko. Na jeho základě dále vznikl letoun pro spolupráci s armádou Vickers Vincent.[2] Vývoj  Společnost Vickers letoun vyvinula na základě specifikací 25/25. Ty požadovaly letoun pro pobřežní operace, schopný operovat za dne jako lehký a torpédový bombardér. První prototyp (N230, později G-ABGE) nesl označení Vickers Type 132 a poháněl jej hvězdicový motor Bristol Jupiter VIII o výkonu 460 hp. Poprvé vzlétl v dubnu 1928 a v září 1928 byl odeslán ke zkouškám do zařízení Aeroplane and Armament Experimental Establishment (A&AEE), které doporučilo jeho výrobu. Kvůli problémům s vibracemi a přehříváním pohonné jednotky se výrobce rozhodl postavit druhý prototyp s hvězdicovým motorem Armstrong Siddeley Panther IIA. Ani s ním nebyl Vickers zcela spokojen, takže byly zkoušeny i jiné motory. První prototyp dostal motor Bristol Jupiter XF a později motor Bristol Jupiter XFBM o výkonu 600 hp, u nějž se podařilo potíže odstranit.[2] V roce 1930 byl prototyp vybaven vodou chlazeným řadovým motorem Hispano Suiza 12Lbr o výkonu 600 hp. Jeho tovární označení bylo Vickers Type 216 a nesl trupové číslo O-3. Španělsko objednalo 25 letounů této verze (trupová čísla T1 až T25), které byly vyrobeny v továrně CASA. Licenční letouny byly označeny Vickers Type 245. Španělsko roku 1932 zakoupilo i prototyp Type 216 (trupové číslo EC-WII) a jeden další letoun.[2] Roku 1931 britské královské letectvo objednalo první devítikusovou sérii Vickers Vildebeest Mk.I, po které následovala ještě druhá třináctikusová série. Jejich pohonnou jednotkou byl hvězdicový motor Bristol Pegasus IM3 o výkonu 635 hp. Následně výroba přešla na model Vildebeest Mk.II, vyrobených v počtu třicet kusů. Jeden letoun Mk.II byl roku 1933 upraven na verzi Vickers Type 252. Jeho motor byl ukryt v aerodynamickém prstenci.[2] Nejrozšířenější verze Vickers Vildebeest Mk.III měla zvětšený kokpit a osádku rozšířenou ze dvou na tři členy. Celkem bylo postaveno 162 strojů verze Mk.III, z toho dvanáct pro Nový Zéland. Později Nový Zéland získal ještě 28 letounů Mk.III z britských přebytků. Vrcholnou verzí letounu byl model Vickers Vildebeest Mk.IV s motorem Bristol Perseus o výkonu 825 hp, který byl v aerodynamickém krytu a roztáčel stavitelnou vrtuli. Vzniklo jich celkem osmnáct kusů. Výroba letounu skončila roku 1937.[2] Za druhé světové války se letouny Vildebeest ze Singapuru zapojily do obrany proti japonské invazi. V únoru 1942 deset přeživších letounů uniklo na Jávu, odkud podnikly torpédový útok na japonský konvoj. Poslední dva letouny 6. března 1942 havarovaly na Sumatře. Zastaralý letoun v boji utrpěl těžké ztráty.[2] Vickers VincentJeden letoun Vildebeest Mk.I (S1714) byl upraven na prototyp letounu pro spolupráci s armádou Vickers Vincent (Vickers Type 266).[2] Vývoj typu 266 vedl šéfkonstruktér Rex Pierson na základě specifikací G.4/31. Poprvé vzlétl 24. listopadu 1932. Letoun měl sloužit v britských koloniích, takže byl prototyp testován například v Egyptě a Britské východní Africe. Mezi úpravy patřila instalace sklopného háku pro zachytávání zpráv od pozemních jednotek. Pilot ovládal pevný kulomet Vickers Mk.II, střelec kulomet Lewis a letoun byl dále vybaven závěsníky. Vickers Vincent byl ve službě od roku 1935. Celkem bylo vyrobeno 197 sériových letounů. Na počátku války byla Vincenty vyzbrojena 8. peruť v Adenu, 244. peruť v Iráku a 47. peruť v Súdánu. Celkem 22 strojů Vincent z britských přebytků převzalo Novozélandské královské letectvo a čtyři zakoupil Irák.[3] Verze
Dochovaný letoun
SpecifikaceTechnické údaje
Výkony
Výzbroj
OdkazyReference
Literatura
Externí odkazy
|
||||||||||||||||||||||
