Starship Flight Test 11

Tento článek nebo jeho část se týká plánovaných či očekávaných událostí.

Může se stát, že obsahuje informace, které se budou ještě vyvíjet a zpřesňovat. Měl by však obsahovat především ověřitelné informace o publikovaných dokumentech či vyjádřeních.

---

Při úpravách článku se vyvarujte vlastních dohadů, předpovědí či spekulací a nezaměňujte záměr či plán s budoucí skutečností.

Starship Flight Test 11 (IFT-11) je plánovaný jedenáctý let kosmické lodi Starship na nosné raketě Super Heavy společnosti SpaceX. Start by se měl uskutečnit v říjnu 2025.^[1] Na transatmosférickou dráhu by se měla vydat loď S38, za pomoci již jednou použitého prvního stupně B15.

Spodní část startovní sestavy tvoří nosná raketa, resp. první, urychlovací stupeň Super Heavy. Obě součásti byly vyvinuty jako plně znovupoužitelné a určené pro vynášení satelitů a dalších kosmických těles, zásob včetně paliva, i pro vesmírnou turistiku, cesty k Měsíci a meziplanetární lety.

Nosič Super Heavy (booster) dosahuje délky 71,3 metrů a jeho průměr – v celé výšce stejný – 9 metrů.^[2] Hmotnost boosteru bez paliva se pohybuje nad 200 tunami, z toho asi 80 tun je hmotnost nádrží.^[3] Pohon zajišťuje celkem 33 motorů Raptor, které mají při plném výkonu souhrnný tah 73,5 MN, což ze sestavy činí nejsilnější raketu v historii dobývání vesmíru. Nádrže urychlovacího stupně pojmou celkem 3 400 tun pohonných hmot, z toho zhruba tři čtvrtiny připadají na kapalný kyslík a zbylá čtvrtina na podchlazený kapalný metan. Na vrchu boosteru jsou umístěna čtyři roštová kormidla pro řízení stupně při přistání, podobně jako se to SpaceX osvědčilo již u jejího dříve vyvinutého nosiče Falcon 9. Shora nosič uzavírá dva metry vysoký prstenec s průduchy, kterými se odvádějí spaliny z motorů lodi Starship během jejich spuštění, tedy ještě před oddělením kosmické lodi od urychlovacího stupně. Prstenec se od 4. letu po odpojení lodi Starship z boosteru odhazuje, čímž se sníží hmotnost boosteru před přistáním.^[4]

Kosmická loď Starship si po většinu své výšky zachovává průměr 9 metrů, shodný s urychlovacím stupněm. Až v horní čtvrtině se průměr postupně zmenšuje, aby vytvořil zaoblenou kuželovitou špičku. Oproti první verzi však je Block 2 o 1,8 metru delší (52,1 metru).^[5] Pro řízení během sestupu k Zemi má loď celkem 4 pohyblivé aerodynamické klapky, dvě v horní a dvě v dolní části. Polovinu lodi po celé její délce a jednu stranu klapek pokrývají dlaždice tepelného štítu pro ochranu lodi při vstupu do atmosféry. Šest motorů Raptor – tři optimalizované pro provoz ve vesmírném vakuu, tři pro provoz v atmosféře^[6] – má k dispozici celkem 1500 tun pohonných látek, o 300 tun více než v předchozí verzi Block 1. SpaceX udává kapacitu nákladu 100 až 150 tun.^[2]

Jisté už ale je, že jedenáctý let společně provedou kosmická loď Ship 38 (S 38) a nosič Booster 15 (B15), který se na cestu vydá už podruhé, po své první úspěšné misi Starship FT-8 v únoru 2025. V obou případech půjde o poslední let druhé verze (nosiče i kosmické lodi), označované Block 2.^[7]

Ta má v případě Starship oproti dřívější verzi Block 1 zřetelně menší přední klapky, posunuté směrem ke špičce lodi a současně do větší vzdálenosti od tepelného štítu, čímž se výrazně snížila míra jejich vystavení zahřívání a zároveň se zjednodušily mechanické díly a ochranné obklady. Přepracován je i pohonný systém včetně 25 procentního zvýšení objemu pohonných hmot, vakuového opláštění přívodních potrubí a nového systému přívodu paliva pro vakuové motory Raptor. Tento systém současně procházel největším vývojem mezi předchozími testovacími lety v roce 2025, protože právě z něj vycházely podle zjištění SpaceX příčiny opakovaných selhání kosmické lodi.^[8] Oproti první generaci byl vylepšen také modul avioniky pohonu ovládající ventily kosmické lodi a čtecí senzory. Tepelný štít lodi je vybaven dlaždicemi nejnovější generace a obsahuje záložní ablativní vrstvu na ochranu při ztrátě nebo nebo poškození dlaždic – obojí bylo při předchozích letech intenzivně testováno.^[9] Celkem 30 kamer rozmístěných po kosmické lodi v kombinaci s funkcemi internetové sítě Starlink umožňuje streamovat telemetrická data a videa ve vysokém rozlišení rychlostí 120 Mb/s a poskytnout technikům v každé fázi letu neocenitelná technická data.^[10]

Kosmická loď S38 vyrazila do testovací oblasti Massey's k prověření těsnosti palivového systému kryogenními látkami 28. července 2025.^[11] Prostor pro tyto testy totiž nebyl v červnu poškozen výbuchem lodi S36 v jiné části lokality Massey's. Testy se uskutečnily 30. července^[12] a 1. srpna 2025 a technici loď poté převezli zpět do montážní haly Mega Bay 2 k instalaci motorů a dalším pracím.^[13] Pro další stupeň přípravy, statický zážeh, už ale do Massey's loď na výbuchem S36 poškozený stojan nemohla, a tak se SpaceX vrátila k rychle vytvořenému provizóriu využitému k testování lodi S37 již před předchozím letem FT-10. Nejprve na rampu nainstalovala vybavení pro zásobování kosmické lodi pohonnými hmotami.^[14] Poté technici 10. září 2025 k rampě dopravila nástavec (označovaný SQR), který umožnil test S37 na startovní rampě OLM, za normální situace připravené na umístění a zafixování boosterů Super Heavy. Nástavec pro test S38 k rampě dopravili 10, září 2025^[15] a ještě téhož dne ho na rampu vyzvedli.^[16] Loď pak 17. září 2025 z haly Mega Bay 2 převezli k rampě^[17][18] a usadili na SQR.^[19][20] O den později se SpaceX pokusila o testovací zážeh motorů, ale přerušila ho kvůli technickým potížím s přívodem kryogenních pohonných hmot.^[21][22] Zrušením skončil i další pokus 19. září,^[23][24] a tak technici uspěli až napotřetí, 22. září.^[25] Loď o den později sejmuli z rampy^[26] a odvezli zpět do Mega Bay 2 k závěrečným předletovým přípravám.^[27] Prakticky okamžitě začaly také práce na navrácení rampy OLM do původního stavu a adaptér SQR byl sejmut 26. září 2025.^[28]

Booster B15 od testů po svém prvním letu čekal na další příležitost na odkládacím místě (Rocket Garden) nedaleko montážních hal. Do pohybu se dal 9. dubna, aby se skryl do montážní haly Mega Bay 1 a podstoupil úpravy před dalším letem.^[29] Na cestu ke startovní rampě OLM-A se vydal 5. září 2025^[30] a další den ho na ni technici vysadili kvůli provedení osmisekundového statického zážehu pro potvrzení správné funkce všech 33 motorů.^[31] Tento test se uskutečnil 7. září^[32][33] a už o den později booster zamířil z rampy dolů^[34] a zpět do montážní haly k závěrečným přípravám na let.^[35] Už o 3 týdny později ho ale technici z haly vyvezli a umístili do parkovací zóny Rocket Garden.^[36]

SpaceX zatím nezveřejila své záměry ohledně letového programu, ale pozorovatelé ze specializovaných médií se shodují,^[9] že se i tento let uskuteční ve stejném profilu jako několik předchozích – letu po transatmosférické (suborbitální) trajektorii s návratem boosteru k rampě nebo na hladinu Mexického zálivu a s přistáním kosmické lodi na hladinu Indického oceánu nedaleko Austrálie.

Po úspěšném statickém zážehu kosmické lodi S38 se rozběhla série ohlašování plánovaných uzavírek námořního a leteckého prostoru související s plánovaným letem. Jako první vyšlo 23. září 2025 oznámení Pobřežní stráže USA (tzv. NOTMAR) týkající se části Mexického zálivu v blízkosti kosmodromu Starbase, pole něhož SpaceX požádala o uzavírky v týdnu od 6. do 12. října, vždy v čase od 23:15 UTC do 01:22 následujícího dne.^[37][38] Ale už o 3 dny později se vyhlášený NOTMAR změnil a posunul stanovené uzávěry přesně o týden, na dny od 13: do 19. října 2025 ve stejných časech.^[39]

• Starship (SpaceX)
• Super Heavy (SpaceX)

• Starship – stránka programu na webu společnosti SpaceX