Studoval na žižkovské reálce (zde maturita 1921),[2] kde jeho profesorem němčiny byl pozdější divadelní kritik Jindřich Vodák. V roce 1921 nastoupil k Zöllnerově divadelní společnosti na Kladně, v tomtéž roce pak k řediteli Strouhalovi do Kladenského divadla. V sezóně 1921/1922 vystupoval v Ostravě, následně se vrátil na sezónu 1922/1923 opět na Kladno. Po prázdninách v roce 1923 nastoupil do kočovné společnosti ředitele Kosteleckého, po ukončení činnosti společnosti přešel k souboru Biblická scéna. V červnu roku 1924 z ní odešel a působil v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Od podzimu 1924 do března 1925 byl na pozvání režiséra Karla Dostala členem sboru elévů Národního divadla.[3]
V roce 1925 se stal členem souboru Zkušební scény na Žižkově, kde nejen hrál, ale byl i dramaturgem a režisérem. Příležitostně hostoval ve Švandově divadle a v Divadle na Vinohradech. Koncem roku 1925 přešel s Jiřím Frejkou a několika členy Zkušební scény do Divadla na Slupi, kde bylo ustanoveno Divadlo mladých, později přejmenované Jiřím Frejkou na Osvobozené divadlo.[4] Na jaře 1926, krátce poté co se oženil, odešel Neumann z Osvobozeného divadla do Divadla Vlasty Buriana, kde působil do února 1927.[5] Na pozvání režiséra K. H. Hilara se vrátil jako host do pražského Národního divadla a řádným členem činohry se zde stal 1. března 1927. V Národním divadle působil až do své smrti v roce 1975.
Během Pražského povstání doprovázel Stanislav Neumann nákladní auto plné zbraní a byl zajat oddílem SS.[6] Uvězněn byl v loretánském klášteře a popraven měl být 9. 5. 1945, k čemuž už naštěstí nedošlo.[7] Jeho jediný syn byl v tu dobu uvězněn v Terezíně. Hned po osvobození se Stanislav Neumann vydal do Terezína, kde svého syna našel a vážně nemocného jej dopravil do Prahy, čímž mu zachránil život.
Již od roku 1928 účinkoval ve filmu (např. němé filmy Švejk v civilu, Plukovník Švec), úspěšně spolupracoval s rozhlasem a televizí.
Za svůj život vytvořil kolem 300 divadelních a 100 filmových postav.[9]
Neumann a KSČ
Po osvobození v roce 1945 se jako člen KSČ aktivně zapojil i do politické práce. V roce 1946, před květnovými volbami do Ústavodárného Národního shromáždění, vyjádřil svůj kladný postoj k této straně v předvolební stranické publikaci Můj poměr ke KSČ.[10] Později podepsal prokomunistickou výzvu Kupředu, zpátky ni krok!, jež byla poprvé vydána dne 25. února 1948 pro podporu komunistického převratu.[11] V roce 1949 byl zvolen delegátem IX. sjezdu KSČ a při té příležitosti napsal do ankety Mladé fronty: Strana je naším největším učitelem, naší vírou a pýchou. Strana nám dává naději, radost a sílu. Komunistou zůstal až do konce života, ještě i na počátku tzv. normalizace v roce 1970 byl „moudrým, ale nesmlouvavým rádcem" při stranických prověrkách.[12]Komunistickým režimem byl oceňován.
Vím, že jsem zůstal Tylovu Kalafunovi mnoho dlužen, i když jsem ho hrál nastokrát při vyprodaných hledištích v Národním i mimo Prahu. Ale Kalafuna byl a bude pro mne vždy velkým mezníkem na cestě za hledáním člověka na jevišti.
↑Petr Hořec: Stanislav Neumann, Orbis, Praha, 1963, str. 86.
↑Petr Hořec: Stanislav Neumann, Orbis, Praha, 1963, str. 7.
↑KOPECKÝ, Václav; HRAD, Josef. Můj poměr ke KSČ : projevy z řad pracující inteligence. 1. vyd. Praha: Komunistická strana Československa. Ústřední výbor. Kulturní a propagační oddělení., 1946. S. 59.
↑HROUDA, Vladimír. K sedmdesátinám národního umělce Stanislava Neumanna. Rudé právo. 15. 7. 1972, s. 4. Dostupné online.
↑ Petr Hořec: Stanislav Neumann, Orbis, Praha, 1963, str. 59
↑ Molière: Lakomec. Nesmrtelná komedie o lakomci, který nade vše na světě miluje svoji kasičku. Vltava [online]. 2021-01-16 [cit. 2022-01-16]. Dostupné online.
Literatura
B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 81, 89, 97, 113, 119, 122, 128, 132, 135, 143, 161, 164, 172, 214–5, 217, 228, 248, 250, 252–3, 155, 264, 281, 336
František Černý: Pozdravy za divadelní rampu, Divadelní ústav, 1970, str. 56, 75, 92–4, 141–3
František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 31, 139–142, 378–9
Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN80-7008-107-4. S. 315, 323, 326, 504, 545.
Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 21, 41, 44, 67–8, 74, 101, 106, 176, 180, 204, 225
Vladimír Šlik: Divadlo a jeho tvůrci, nakl. A. Varhaníková, Praha, 1941, str. 34, 180
TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN80-7185-246-5. S. 449.
_02.JPG)
