Autor se v knize zaměřuje na svoje dospívání na pražském Žižkově, poměry ve své rodině i tamní romské komunitě, na neustálou šikanu ze strany policie a otevřený rasismus většinové společnosti. Ten se v jeho případě neomezoval jen na slovní výpady a děj obsahuje popisy dosti brutálních scén. Slovy Filipa Šimečka: „Skutečná cesta ven si nehraje na neutralitu a vyváženost; Banga v ní oprávněně ventiluje svůj vztek na ty, kteří mu způsobili bezpráví, aniž by existovala nějaká reálná možnost, jak jej odčinit.“[2] Autor svým vyprávěním ukazuje, že pád komunistického režimu a následná devadesátá léta 20. století, mnohými považována za „zlatá devadesátá“, nemusejí být romskou komunitou ani zdaleka chápána tak pozitivně jak je vnímá značná část české společnosti.[3] Současně autor ve své kritice nešetří ani romskou komunitu[4] a kniha si všímá i pozitivních zkušeností s lidmi z majority. Podstatnou část románu tvoří zážitky z humanitární mise v bývalé Jugoslávii, na kterou se Banga ve svých 17 letech vydal.
Jak sám autor v doslovu připomíná, knihu „...začal psát jen několik dnů poté, co jsem se z Jugoslávie vrátil domů. Byl to nápad Josefa „Doda“ Murína, který trval na tom, že musíme veřejnosti říct, jak složité bylo pro mladého Roma projít dospíváním plným násilí, rasismu a odmítání. Jak to u textů bývá, ležel začátek knihy v šuplíku dlouhých patnáct let, než se v mém životě znovu objevil Dodo Murín, který mě neustálým připomínáním přinutil nad textem uvažovat, zvlášť když se mu podařilo najít fotky, které jsem nafotil v Podgorici.“[5] Původní verze knihy byla mnohem agresivnější a do konečné verze se propsal časový odstup a autorovy pozdější životní zkušenosti.[6] Text se nevyhýbá vulgarismům ani sexistickým narážkám. Příslušníci hnutí skinhead jsou v textu označováni slovem nácek, neromští Češi jako gádžo, pro označení Romů používá autor v textu i slova cikán či cigán.
Ve stejném roce jako tištěná kniha vyšla i její audio verze namluvená samotným autorem, do níž jsou vloženy nahrávky skupiny Trio Romano, v níž autor i sám hraje.[7][4] Rok před vydáním románu Patrika Bangy vydal jeho bratr, hudebník Radek Banga, svoji vlastní autobiografickou knihu s názvem (Ne)pošli to dál, kde rodinné zážitky a život v Praze devadesátých let popisuje svým vlastním pohledem.
Ukázky
Román není skoupý na brutální scény jako je ta následující:
Byli jsme hrát softball a ve sportovním jsme se zastavili po cestě domů na pivo v pajzlu, který měl nad dveřmi nápis Restaurace u Cikána. [...] Ještě než nám číšník donesl první pivo, vešla skupina nácků. [...] Byli jsme dva, nácků sedm. Rychle jsme dopili a chystali se odejít. Už jsme to ale nestihli. Jeden z nich přišel a položil mi na stůl palubku, kterou utrhl ze zdi s komentářem, že si to mám vzít a topit s tím doma. A já místo toho, abych mlčel a odešel, jsem ho poslal do hajzlu. Dostal jsem pěstí a strhla se mela. [...] Všude krev, židle létaly vzduchem a byl u toho takový řev, že jsem neslyšel ani majáky policejních aut, zato jsem viděl policisty přicházet. V domnění, že nám jdou na pomoc, protože náckové byli fakt v přesile, jsem jim šel ještě naproti.
První ránu jsem dostal obuškem do nohy, druhou do hlavy o zeď, kam mě přirazili. Měl jsem rozbité obočí a krev tekla po mně i po podlaze. Nestihl jsem říct vůbec nic a nikdo se mě na nic neptal. S jedním z nácků, který měl pusu taky od krve, si policajti tykali a bylo úplně jasné, že se osobně znají. My s bráchou dostali pouta a okamžitě do auta. Nikdo se nás nezeptal, co se vlastně stalo ani kdo jsme nebo co jsme v hospodě dělali.
Neromové jsou v textu označováni romským slovem gádžové a kromě popisu negativních zkušeností zmiňuje autor i zkušenosti pozitivní:
Potkal jsem ale v životě i hodně gádžů, kteří mě ovlivnili v pozitivním slova smyslu. Jednou z prvních byla určitě ředitelka z Vlkovky — paní Mardešičová, které jsem jako první řekl o tom, co nám policajti provedli. A byla to právě ona, kdo přesvědčoval mou matku, aby podala stížnost a pokusila se to nějak oficiálně řešit. Máma se ale policajtů bála daleko víc než já.
Kritizována není jen většinová společnost, ale i romská komunita. Takto autor popisuje byt u náměstí I. P. Pavlova, do kterého se nastěhovali poté, co si původní byt na Žižkově vyměnili s jinou romskou rodinou:
V bytě byla všude špína, plíseň a smrad. Aby taky ne, původní obyvatelé bytu hrůzy a noví nájemníci našeho paláce na Žižkově byli olašští Romové, kteří vypadali, jako by zrovna vyskočili z filmu Cikáni jdou do nebe. Nechybělo jim nic. Zrzavé obarvené vlasy, měděné medailonky na šátcích a sukně. Hromada sukní. Že jich v bytě dva plus jedna žilo několik desítek, to asi dál nemá smysl rozebírat. Že jsou jiní, bylo jasné hned. Ale co je to za lidi, jsme pochopili až ve chvíli, kdy jsme před naším původním barákem na Žižkově uviděli naše bývalé piano, ze kterého ti neznabozi nadělali třísky.
Moje další zastávka se jmenovala Konik. O něm jsem věděl, že je to uprchlický tábor, do kterého utekli Romové z Kosova a řídí to tam člověk, který se jmenuje Isen. Žádnou další informaci jsem neměl. Doufal jsem, že tam potkám Lenku nebo dostanu informaci, kde ji najít. Ale najděte v Podgorici uprchlický tábor, když jste ve městě půl hodiny. Udělal jsem tak zásadní chybu a mávl na prvního taxíka, který mě za deset marek odvezl na kraj něčeho, co vypadalo jako indiánská vesnice obrovského kmene Apačů, Navahů a Komančů dohromady. [...] Bylo tam naskládaných několik set stanů, ve kterých bydlelo dvacet tisíc lidí. Myslel jsem, že jsem se vrátil o několik století dozadu. Všude byli Romové jak ze starých filmů. [...] Kam oči dohlédly, všude byly kontejnery na odpadky. Přetékaly bordelem, ze kterého vylézala malá cigáňata, co si hrála v tomhle pro středoevropského civilizovaného Roma absolutně nepochopitelném prostoru.
