Operace Bouře
Operace Bouře (srbochorvatsky Operacija Oluja, Oпeрaциja Oлуja) byla posledním velkým střetnutím Chorvatské války za nezávislost a hlavním faktorem ve výsledku bosenské války. Byla rozhodujícím vítězstvím Chorvatské armády (HV), která zaútočila na frontě dlouhé 630 kilometrů proti silám Republiky Srbská Krajina, a o strategické vítězství Armády Republiky Bosna a Hercegovina (ARBiH). Chorvatská armáda byla podporována chorvatskou speciální policií postupující z pohoří Velebit a Armádou republiky Bosna a Hercegovina (ARBiH) v bihačské kapse v týlu Armády Republiky Srbská Krajina (ARSK). Bitva byla zahájena k obnovení chorvatské kontroly nad 10 400 km² území reprezentujícím 18,4 % rozlohy státu, šlo tak o největší evropskou pozemní operaci po druhé světové válce. Operace Bouře zahájená za úsvitu 4. srpna 1995 byla prohlášena za dokončenou 7. srpna i přes to, že významné vyčišťovací operace proti ohniskům odporu trvaly až do 14. srpna. Operace Bouře byla strategickým vítězstvím v bosenské válce, protože účinně ukončila obléhání Bihaće a postavila HV, Chorvatskou radu obrany v Bosně (HVO) a ARBiH do pozice, kdy mohly změnit vojenskou rovnováhu sil v Bosně a Hercegovině prostřednictvím následné operace Mistral 2. Operace navazovala na úspěchy HV a HVO během operace Léto 95, kdy byly získány klíčové pozice umožňující rychlé dobytí hlavního města RSK, Kninu, a na pokračující vyzbrojování a výcvik HV od počátku chorvatské války za nezávislost, kdy byla RSK vytvořena během srbské balvanové revoluce a intervencí Jugoslávské lidové armády (JNA). Samotnou operaci předcházela neúspěšná mírová operace OSN a diplomatická snaha uklidnit konflikt. Strategický úspěch HV a ARBiH byl výsledkem řady zlepšení samotných armád a klíčových průlomů v pozicích ARSK, které následně využily HV a ARBiH. Útok nebyl okamžitě úspěšný ve všech bodech, ale obsazení klíčových pozic vedlo ke zhroucení velitelské struktury ARSK a celkové obranné schopnosti. Dobytí Bosanského Grahova HV těsně před operací a postup speciální policie k Gračacu učinily prakticky nemožnou obranu Kninu. V Lice dvě gardové brigády rychle přerušily území držené ARSK, které postrádalo taktickou hloubku a mobilní zálohy, a izolovaly kapsy odporu, nasadily mobilní síly pro rozhodující severní úder do oblasti odpovědnosti Karlovackého sboru a zatlačily ARSK směrem k Banovině. Porážka ARSK u Gliny a Petrinji po tvrdé obraně znamenala pád i Banijského sboru ARSK, protože jeho zálohy byly vázány ARBiH. RSK se spoléhala na Republiku srbskou a jugoslávskou armádu jako na strategickou zálohu, ale ty se do bitvy nezapojily. Samotná srbská separatistická armáda vážněji zasáhla pouze 7. srpna, když ze vzduchu napadla chorvatské obranné pozice při řece Sávě u měst Kutina, Virovitica, Požega a Županija. Zbývající vojenské síly SVK ve východní Slavonii se na probíhajících bojích nijak nepodílely. Spojené státy[2] také sehrály roli v operaci tím, že Chorvatsko nasměrovaly na vojenskou poradenskou firmu Military Professional Resources Incorporated (MPRI), která na základě licence Pentagonu uzavřela smlouvu o poradenství, výcviku a poskytování zpravodajství chorvatské armádě. HV a speciální policie utrpěly ztráty 174–211 padlých nebo pohřešovaných, zatímco ARSK přišla o 560 vojáků. Zabiti byli i čtyři příslušníci mírové mise OSN. Během chorvatského ostřelování pozorovacího stanoviště („tanga“) T-23 „Repetitor“ poblíž vesnice Ljubovo[3] na silnici D25, která vede z Korenice do Lički Osik, zahynuli také dva čeští vojáci: čet. Petr Valeš a rtm. Luděk Zeman – a další čeští vojáci byli zraněni.[4] HV zajala 4 000 válečných zajatců. Počet srbských civilních obětí je sporný – Chorvatsko uvádí 214 mrtvých, zatímco srbské zdroje hovoří o 1 192 zabitých nebo pohřešovaných civilistech. Chorvatské obyvatelstvo bylo již před lety vystaveno etnickým čistkám v oblastech držených ARSK a povstaleckými Srby, přičemž jich bylo odhadem 170 000–250 000 vyhnáno a stovky zabity. Během ofenzívy a po ní uprchlo z území dříve drženého ARSK kolem 150 000–200 000 Srbů, tedy téměř celá předválečná srbská populace oblasti, a proti některým zbývajícím civilistům byly chorvatskými silami spáchány různé zločiny. 4. srpna nařídily orgány RSK evakuaci obyvatelstva v Severní Dalmácii a Lice, následovanou Glinou a Vrginmostem dne 6. srpna. Srbské obyvatelstvo Chorvatska, které uprchlo, vytvořilo jednu z největších uprchlických populací v Evropě.[5] ICTY následně soudil tři chorvatské generály obžalované z válečných zločinů a účasti na společném zločinném podniku zaměřeném na vyhnání srbského obyvatelstva z Chorvatska, avšak všichni tři byli nakonec zproštěni viny a tribunál odmítl obvinění ze zločinného podniku.[6] ICTY konstatoval, že Operace Bouře nebyla zaměřena na etnické pronásledování, protože civilisté nebyli cíleně napadáni. ICTY uvedl, že Chorvatská armáda a speciální policie spáchaly po dělostřeleckém útoku značný počet zločinů proti srbskému obyvatelstvu, ale že státní a vojenské vedení nenese odpovědnost za jejich plánování a organizaci a že Chorvatsko nemělo specifický úmysl vysídlit srbskou menšinu v zemi. Nicméně Chorvatsko přijalo diskriminační opatření, která stále více ztěžovala návrat Srbů. Human Rights Watch uvedla, že naprostou většinu zneužití během operace spáchaly chorvatské síly a že tyto zločiny pokračovaly ve velkém měřítku ještě měsíce poté – zahrnovaly popravování srbských civilistů bez soudu a vypalování a ničení srbského majetku. V roce 2010 podalo Srbsko proti Chorvatsku vzájemnou žalobu u Mezinárodního soudního dvora (ICJ) s tvrzením, že ofenzíva představovala genocidu.[7] V roce 2015 soud rozhodl, že ani Srbsko, ani Chorvatsko nepředložily dostatečné důkazy o tom, že by kterákoliv strana spáchala genocidu, a proto obě žaloby zamítl.[8] OdkazyReferenceV tomto článku byl použit překlad textu z článku Operation Storm na anglické Wikipedii.
Externí odkazy
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
