Ivanité
Bratrstvo poustevníků neboli ivanité poustevníci (Congregatio fratrum eremitarum divi Ivani)[2] byla v 18. století česká římskokatolická řeholní kongregace, pojmenovaná podle legendárního prvního českého poustevníka svatého Ivana, které byli podřízeni poustevníci, do té doby nezávislí na církevních strukturách.[3] VznikPoustevny byly zřizovány z různých důvodů, některé i řeholními řády či vrchností, v barokní době byla jedním z motivů poustevníků i snaha oprostit se od klášterního společenství.[1] Podle geologa Václava Cílka byli poustevníci té doby více oblíbení než zbožní a k poustevničení se v nouzi uchylovaly i kriminální živly a jejich působení doprovázely leckdy krádeže či pletky,[4] docházelo ke konfliktům s církevní hierarchií i obyčejnými lidmi.[1] To vedlo pražského arcibiskupa Františka Ferdinanda z Khünburgu ke snaze sdružit poustevníky do kontrolované organizace.[4] Roku 1725 dosáhl arcibiskup Khünburg povolení papeže Klementa XII. a krále Karla VI. k založení řádu.[4] Bratrstvo založil roku 1725 Dominik Antonín Stey (1670–1738), bývalý učitel z Jablonného (dnešního Jablonce), řeholním jménem Pavel od Panny Marie.[2] Zakladatel řádu sepsal Poustevnickou reguli svatoivanské kongregace aneb bratrstva, která knižně vyšla pod názvem Lilium Convallium.[2] Statuta bratrstva schválil pražský arcibiskup Daniel Josef Mayer 28. dubna 1732.[1][2] Poustevníci přijímali řeholní jméno, nosili hřebíčkově hnědý hábit se škapulířem a špičatou kápí, u pasu měli kříž a černý dřevěný růženec na černém koženém opasku, jímž byli přepásáni.[1][4] Členové žili v poustevnách a žili z rukodělných prací a milodarů,[2] případně pečovali o poutní kostely a kaple jako kostelníci, zvoníci či hrobaři, za což někde dostávali obživu od vrchnosti.[1] Někteří poustevníci se věnovali přírodnímu lékařství, pořádání pobožností s kázáním a zpěvem, malířství, řezbářství, knihvazačství, výrobě brýlí a podobně.[1] Bez svolení vrchnosti nesměli poustevníci opustit poustevnu, neorganizované poustevničení bylo zakázáno.[1][4] Poustevny byly například ve Svatém Janu, v Prokopském údolí, na hradě Sloupu, v Teplicích nad Metují, v Přelouči, na Vyšehradě či v Chuchli.[4] Mezi nejvýznamnější poustevny ivanitů patřila poustevna na Křemešníku.[2] ZánikPodle Cílka docházelo i po založení bratrstva záhy k uvolnění mravů i k divokému, neorganizovanému poustevničení.[4] Roku 1768 mělo bratrstvo už jen 32 členů.[4] Roku 1771 byla z mravnostních důvodů nařízena revize řádu.[4] Marie Terezie zakázala bratrstvu přijímat nové členy.[3] Josef II. 12. ledna 1782[4] bratrstvo svým patentem zrušil a poustevnický život zakázal.[3] V době zrušení mělo bratrstvo 83 členů.[2] Poustevníci byli povinni se dostavit v doprovodu příslušného faráře na vrchnostenský úřad, pořídit si světský oděv a ostříhat vousy. V témž roce byly v rámci josefinských reforem zakázány poutě a hudba při veřejných bohoslužbách,[1][5] v letech 1782–1787 byly rovněž postupně zrušeny kontemplativní řeholní řády. OdkazyReference
Literatura
Externí odkazy |
||||||||||||||||||||
![Poustevník Samuel Görner, výrobce brýlí a optických čoček, se roku 1735 usadil na skalním hradě Sloupu v poustevně zřízené místní vrchností (hrabětem Ferdinandem Hroznatou Kokořovcem z Kokořova) z iniciativy emauzského opata Benedikta Pennalosy.[1]](Soubor:Sloup,_skaln%C3%AD_hrad_-_str%C3%A1%C5%BEn%C3%BD.jpg)
