Ivan Medek

Ivan Medek
Ivan Medek
	Ivan Medek
Narození	13. července 1925; Praha; Československo
Úmrtí	6. ledna 2010 (ve věku 84 let); Praha; Česko
Místo pohřbení	Břevnovský hřbitov (50°5′6″ s. š., 14°21′3″ v. d.)
Povolání	novinář, spisovatel, hudebník, hudební žurnalista a politik
Ocenění	Cena 1. června (2005); Cena Ferdinanda Peroutky (2008); Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třída (1991)
Politická strana	KDU-ČSL
Choť	Ljuba Medková (1945–1977) Helena Medková (1979–2010)
Děti	Z prvního manželství:; Viktorie Medková (1950); Jan Medek (1952); Terezie Jakšová-Medková (1957);
Rodiče	Rudolf Medek; Eva Medková
Příbuzní	Mikuláš Medek (bratr); Emila Medková (švagrová); Eva Kosáková (neteř); Jan Slavíček (strýc); Jiří Slavíček (strýc); Herberta Masaryková (teta); Anna Masaryková (teta); Antonín Slavíček (děd); Míla Masaryková (babička);
Podpis
Citát
	Ivan Medek – Hlas Ameriky – Vídeň
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ivan Medek (13. července 1925 Praha^[1] – 6. ledna 2010 Praha^[1]^[2]) byl český novinář, původní profesí muzikolog, spolupracovník Talichova Českého komorního orchestru a České filharmonie, hudební publicista, teoretik a kritik, bratr Mikuláše Medka.

Život

Život v Československu

Dětství prožil v Národním památníku na Vítkově, který spravoval jeho otec Rudolf Medek. Vystudoval obecnou školu v Karlíně, Akademické gymnázium v Praze (čtyři ročníky) a pražskou konzervatoř, kterou ale musel po převratu v únoru 1948 přerušit pro nepřátelský postoj ke KSČ a k novému zřízení.^[3]

V období komunismu na něj vedla složku Státní bezpečnost.^{[pozn. 1]} V roce 1957 byl zatčen a odpykal si několikaměsíční trest kvůli údajnému podílu na finančních machinacích. Po propuštění se ho StB pokoušela naverbovat jako agenta, kteroužto nabídku odmítl.^[3]^{[pozn. 2]}

Během pražského jara vstoupil do Československé strany lidové s cílem ji reformovat, krátce po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa z ní vystoupil. Po roce 1969 měl zakázánu veřejnou činnost a v lednu 1977 po prosincovém podpisu Charty 77 dostal výpověď ze Supraphonu. Aby neohrožoval svou rodinu, rozvedl se roku 1977, kdy už zvažoval emigraci.^[4] Poté pracoval jako sanitář v Nemocnici Na Františku, po další výpovědi (opět z politických důvodů) pak jako umývač nádobí a šatnář v restauraci Pod Kinskou. Po řadě výslechů a přepadení Státní bezpečností v roce 1978, kdy byl odvezen mimo Prahu, omráčen a ponechán v lese,^[5] emigroval do Rakouska.^[6]^[7]

Život v emigraci

Ve Vídni udržoval kontakty s disidentskými kruhy v ČSSR (Charta 77, VONS), stal se dopisovatelem Hlasu Ameriky a spolupracoval se Svobodnou Evropou a dalšími rozhlasovými stanicemi – BBC, Deutsche Welle, Radio Vatikán. Úzce spolupracoval s laickým katolickým sdružením Opus Bonum Anastáze Opaska.^[8] Roku 1979 za ním do Mnichova přijela Helena, se kterou se oženil, aby i ona získala povolení k pobytu.^[4]

Po roce 1989 byl poradcem České filharmonie, poradcem ministra kultury, předsedou Federální rady pro rozhlasové a televizní vysílání. V letech 1993–1996 pracoval v Kanceláři prezidenta republiky Václava Havla jako ředitel Odboru vnitřní politiky, v období 1996–1998 byl vedoucím Kanceláře (kancléřem).^[9]

V té době se též účastnil kulturních akcí, které pořádalo Masarykovo demokratické hnutí (podvečery v divadle Kolowrat v Praze, publicistické pořady pořádané klubem TGM Kopřivnice^[10])

Od roku 1991 byl nositelem Řádu T. G. Masaryka. V roce 1999 byl vyznamenán medailí Za zásluhy.^[11] Za rok 2008 získal novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky.^[12]

Jeho fejetony bylo možné slyšet na stanici Radio Classic FM a ve vysílání české redakce BBC.

Zemřel 6. ledna 2010 a byl pohřben na Břevnovském hřbitově.^[13]

Dílo

MEDEK, Ivan. Hádejte 10x. [s.l.]: Panton, 1968. 46 s.
MEDEK, Ivan. Jak to vidím. Praha: Vyšehrad, 2003. 123 s. ISBN 80-7021-585-2.
MEDEK, Ivan. O čem přemýšlím. Praha: Bonaventura, 2004. 85 s. ISBN 80-85197-39-1.
MEDEK, Ivan. Děkuji, mám se výborně. Praha: Torst, 2005. 136 s. ISBN 80-7215-245-9.
MEDEK, Ivan; KOTYK, Petr. Malinký peníz na jeden telefonát do nového života. České Budějovice: Karmášek, 2010. 44 s. ISBN 978-80-87101-20-9.

Odkazy

Poznámky

↑ Podle znění složky: "K únorovým událostem zaujal vlažné a nevšímavé stanovisko. [...] Akcí, pořádaných jak stranou, tak i organisacemi Národní Fronty se nezúčastňuje. Na naše zřízení dost často nadává i veřejně, ke členům stranu v jeho bydlišti se chová nevšímavě a nadřazeně. Naše zřízení považuje za dočasné, neustále se vyjadřuje o tom, že u nás není žádná demokracie, že prý demokratický stát je USA. Sám pevně věří tomu, že u nás v nejbližší době dojde k převratu, že u nás budou osvobozovat Američané. [...] Je zaměřen proti našemu zřízení reakčně a nepřátelsky. Ve své nenávisti k našemu zřízení by byl schopen i těch nejhorších činů. [...] Vyhýbá se stykům se soudruhy."^[3]
↑ Slovy StB nabídku odmítl "zábranou, která nedává předpoklady k okamžitému zapojení Ivana Medka do naší práce je jest jeho povaha a charakterové rysy. Ivan Medek se jeví jako nesmlouvavě přímý, upřímný a v tomto směru i přísný vůči sobě, jest hluboce myšlenkově založen a v tomto směru vývojově zatížen katolicismem."^[3]

Reference

↑ ^a ^b KRATOCHVÍL, Luboš. Zemřel Ivan Medek, kritik hudby i režimu a Havlův kancléř. iDNES.cz [online]. 2010-01-06 [cit. 2021-04-27]. Dostupné online.
↑ ČTK: Zemřel někdejší Havlův kancléř Ivan Medek, 6. 1. 2010
↑ ^a ^b ^c ^d Archiv bezpečnostních složek, sbírka Svazky kontrarozvědného rozpracování, arch. č. KR-31279 MV
↑ ^a ^b ‚Postel plná uprchlíků.‘ Helenu Medkovou přivedl mezi disidenty klavír, iRozhlas 2019
↑ MÜLLEROVÁ, Alena; HANZEL, Vladimír. Albertov 16:00 Příběhy sametové revluce. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7422-002-9. Kapitola Slovníček, s. 276.
↑ Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Sdělení VONS č.7. Informace o Chartě 77. 29. květen 1978, roč. 1978, čís. 7, s. 4. Dostupné online [cit. 2008-12-19].
↑ Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Sdělení VONS č.22. Informace o Chartě 77. 11. září 1978, roč. 1978, čís. 10, s. 6. Dostupné online [cit. 2008-12-19].
↑ ŠTUMPF, Martin. Opustil nás Ivan Medek. Neviditelný pes [online]. 2010-01-07 [cit. 2021-04-27]. Dostupné online.
↑ PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3 , str. 23 - 24, 153 - 54
↑ Sazovský, Lubomír. Proslov k poslednímu rozloučení s Pavlem Pecháčkem ve Svatovítské katedrále: ČAS č. 142, duben-červen 2023, roč. XXXI. ISSN 1210-1648, str. 36-38.
↑ ČT24: Zemřel Ivan Medek – vídeňský Hlas Ameriky^{[nedostupný zdroj]}
↑ SLEZÁK, Milan. Ceny Ferdinanda Peroutky znají své držitele. ČT24 [online]. Česká televize, 2009-02-05 [cit. 2021-04-27]. Dostupné online.
↑ VADLEJCHOVÁ, Lucie. Poslední rozloučení s Ivanem Medkem: přišli Havel s Fischerem [online]. Lidové noviny, 14.10.2010 [cit. 2013-06-12]. Dostupné online.

Literatura

HANUŠ, Jiří. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 308 s. ISBN 80-7325-029-2.