GKNPC Chruničeva
GKNPC Chruničeva, celým názvem Státní kosmické vědeckovýrobní středisko M. V. Chruničeva (rusky FGUP ГКНПЦ имени М. В. Хруничева, Федеральное Государственное Унитарное Предприятие «Государственный космический научно-производственный центр имени М. В. Хруничева») je ruská společnost raketového a kosmického průmyslu. Základní produkcí firmy jsou rakety rodiny Proton a urychlovací bloky k nim. Od poloviny 90. let vyvíjí novou rodinu nosných raket Angara. Společnost vznikla roku 1993 sloučením Závodu Chruničeva a Konstrukční kanceláře Saljut (KB Saljut). Středisko nese jméno sovětského generálporučíka inženýrsko-technické služby Michaila Vasiljeviče Chruničeva (1901–1961), který působil na vysokých postech státního aparátu při organizaci průmyslu. HistoriePředchůdci Závod Chruničeva v obci Fili (od roku 1935 část Moskvy) byl založen roku 1916 pod názvem „Druhý automobilový závod Russo-Balt“ (Второй автомобильный завод «Руссо-Балт»). První automobily vyjely z bran závodu roku 1922. Roku 1923 byl závod předán v třicetileté koncesi firmě Junkers, s cílem osvojit si výrobu celokovových letadel. Do roku 1925 bylo vyrobeno 50 letadel JU-20 a stovka Ju-21.[4] Roku 1927 sovětská vláda dohodu s Junkersem vypověděla a továrna byla přejmenována na Letecký závod č. 22. Od poloviny dvacátých let byla zahájena výroba letadel konstruktéra Andreje Tupoleva, postupně letadla typu R-33 (ANT-3), TB-1 (ANT-4), TB-3 (ANT-6), R-6 (ANT-7), SB. Roku 1940 začala produkce bombardéru Pe-2. Na podzim 1941 byl závod evakuován na východ do Kazaně, od prosince 1941 ve Filách vznikl nový letecký závod č. 23. Za války podnik vyráběl různé typy bombardovacích letadel (Il-4, Tu-2). Po válce pokračovala výroba bombardérů, nyní reaktivních.[4] Roku 1951 byl závod včleněn do nově založené Zkušební konstrukční kanceláře č. 23 (OKB-23) v čele s V. M. Mjasiščevem. Konstrukční kancelář měla za úkol vyvinout těžký strategický bombardér. Už po necelých dvou letech, v lednu 1953, letoun M-4 vzlétl. Od roku 1956 začala výroba modernizované verze letounu nazvané 3M.[4] Paralelně od roku 1954 konstruktéři vyvíjeli mezikontinentální křídlatou raketu Buran, roku 1957 byl projekt zrušen. Od roku 1958 OKB-23 spolupracovala s OKB-52 Vladimira Čelomeje na vývoji balistických raket. Tato spolupráce vyústila roku 1960 ve včlenění OKB-23 do OKB-52 pod názvem Filiálka č. 1. V letech 1960 – 1961 závod vyráběl vrtulníky Mi-6.[4] Své nové pobočce Čeloměj předal výrobu rakety UR-200 a od roku 1962 mezikontinentální balistické střely UR-100 (ve výzbroji od roku 1967) a konstrukci UR-500. První start UR-500 s družicí Proton proběhl 16. července 1965. Záhy se jméno vynášené družice přeneslo i na raketu.[5] Proton, s nosností přes 20 tun na nízkou oběžnou dráhu, zůstal na další desetiletí základem produkce závodu. Od roku 1967 se Filiálka č. 1 věnovala vývoji lodi TKS (kromě návratového modulu). Závod Chruničeva vyráběl Čelomějovy stanice Almaz i jejich pozdější bezpilotní modifikace, trupy stanic Saljut, lodi TKS, v 80. letech i moduly Miru a ISS odvozené od TKS. Roku 1981 přešla konstrukční kancelář i se závodem do podřízenosti NPO Eněrgija pod názvem KB Saljut. Od roku 1988 byla KB Saljut základem samostatného NPO Experimentálního strojírenství. Od roku 1991 byly KB Saljut a Závod Chruničeva dvě samostatné společnosti. GKNPC Chruničeva GKNPC Chruničeva vznikl na základě výnosu prezidenta Jelcina ze 7. července 1993 sloučením KB Saljut a Závodu Chruničeva. V prosinci 2007 byly ještě připojeny omské „PO Poljot“, moskevské „MPKO Dlina“ a „Voroněžský mechanický závod“ a v lednu 2008 „KB chemického strojírenství A. I. Isajeva“ v Koroljovu.[6][7] V 90. letech pokračovala produkce raket Proton, Byla vyvinuta modernizovaná varianta Proton M s nosností 6 tun na dráhu přechodovou ke geostacionární. Její první start proběhl 7. dubna 2001.[8] Roku 1993 GKNPC Chruničeva, RKK Eněrgija a Lockheed-Martin založili společný podnik International Launch Services (ILS) určený k zabezpečení programu Sea Launch (Mořský start).[8] Roku 1995 mohl být po několika letech zastavení prací konečně dokončen a vypuštěn Spektr, modul vesmírné stanice Mir, následující rok byl vypuštěn poslední modul Miru Priroda. Rakety UR-100N (RS-18) vyřazované z výzbroje podnik upravil na nosné rakety Rokot. Na mezinárodním trhu nabízí služby Rokotů společnost Euroskot, společný podnik s německou DASA.[8] U Chruničevů vyvinuli a vyrobili urychlovací blok 12 KRB pro indickou raketu GSLV, poprvé byl použit roku 2001. Od roku 2004 spolupracují s jihokorejským výzkumným institutem pro letectví a vesmír na vývoji nosné rakety KSLV (první stupeň z Angary + korejský druhý stupeň). První start byl proveden v červenci 2009,[8] po několika nezdařených pokusech se na konci ledna 2013 podařilo dostat do vesmíru první jihokorejskou družici.[9] Jižní Korea však plánuje pracovat dále na svém vesmírném programu již sama.[10] Společnost vyvíjí rodinu raket Angara. Pro Angaru připravuje mnohonásobně použitelný urychlovací blok Bajkal.[8] Složky
ŘediteléŘeditelé závoduŘeditelé Russo-Baltského automobilového závodu, od 1924 Státního leteckého závodu č.5 Samoljot, od 1927 Leteckého závodu č. 22, od 1941 Leteckého závodu č. 23, od 1961 Závodu Chruničeva:[11]
Ředitelé konstrukční kancelářeŘeditelé konstrukční kanceláře OKB-23, od 1960 Filiálky č.1 OKB-52 (od 1966 CKBM), od 1981 KB Saljut:[11]
GKNPC ChruničevaGenerální ředitelé GKNPC Chruničeva:[11]
Reference
Externí odkazy
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
