Emil Brunner

Emil Brunner
Narození	23. prosince 1889 Winterthur
Úmrtí	6. dubna 1966 (ve věku 76 let) Curych
Místo pohřbení	Rehalp Cemetery
Alma mater	Union Theological Seminary
Povolání	teolog a vysokoškolský učitel
Zaměstnavatelé	Mezinárodní křesťanská univerzita Curyšská univerzita
Ocenění	čestný doktor Pařížské univerzity (1948) čestný doktor Princetonské univerzity Doctor honoris causa Univerzity v Edinburghu čestný doktor Münsterské univerzity velkokříž Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo
Nábož. vyznání	kalvinismus
Funkce	rektor (Curyšská univerzita; 1942–1944)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Emil Brunner (23. prosince 1889 Winterthur- 6. dubna 1966 Curych) byl švýcarský evangelický (reformovaný) teolog. Brunner platí vedle Karla Bartha za jednoho z vůdčích představitelů dialektické teologie.^[1]

Brunner studoval theologii v Curychu a Berlíně. Mezi lety 1916-1924 sloužil jako reformovaný farář ve švýcarských vsích Obstalden a Filzbach u jezera Wallensee (kanton Glarus). Promoval na základě dizertace Symbolické v náboženském poznání. Příspěvky k teorii náboženského poznání (1914), habilitoval se spisem Prožitek, poznání, víra (1921). Poté trvale působil v Curychu, kde od roku 1922 působil jako soukromý docent a v letech 1924-1953 jako profesor systematické teologie . Brunner na rozdíl od svého kolegy a přítele Karla Bartha často a rád hostoval v zahraničí: přednášel mj. Nizozemí, Švédsku, Finsku, Dánsku a USA. Zde byl v roce 1938 hostujícím profesorem v Princetonu. Po válce, kdy jako rektor curyšské university vystupoval na podporu okupovaných zemí, uskutečnil r. 1946 přednáškovou cestu po USA, 1953-1955 působil v Japonsku. Vedle své akademické činnosti se Brunner věnoval působení v církvi: Mezi lety 1931-1960 pravidelně kázal v curyšském Fraumünsteru, v letech 1927-1939 vyučoval náboženství na gymnáziu. Angažoval se též v ekumenickém hnutí: účastnil se konference světových církví v Oxfordu 1937 a prvních dvou shromáždění Světové rady církví v Amsterdamu (1948) a v Evanstonu (1954). Emil Brunner byl ženat s Margrit Lautenburgovou a měl čtyři syny: Heinze Henricha, Petra, Andrease a Thomase.

Do dějin teologie se Brunner zapsal především jako iniciátor sporu o oprávněnost, vhodnost, příp. prospěšnost návratu k umírněné přirozené teologii. Tím se postupně myšlenkově oddělil od Karla Bartha, jenž jakoukoliv přirozenou teologii odmítal.

Fundamentální teologie

• Die Mystik und das Wort. Der Gegensatz zwischen moderner Religionsauffassung und christlichem Glauben, dargestellt an der Theologie Schleiermachers (1924, 1928)
• Offenbarung und Vernunft. Die Lehre von der christlichen Glaubenserkenntnis (1941)

Dogmatika

• Der Mensch im Widerspruch. Die christliche Lehre vom Wahren und vom wirklichen Menschen (1937,1941,1985)
• Die christliche Lehre von Gott. Dogmatik I (1946)
• Die christliche Lehre von Schöpfung und Erlösung. Dogmatik II (1950)
• Die christliche Lehre von der Kirche, vom Galuben und von der Vollendung. Dogmatik III (1960)

Etika

• Das Gebot und die Ordnungen. Entwurf einer protestantisch-theologischen Etik (1932)
• Gerechtigkeit. Eine Lehre von den Grundgestzen der Geselsschaftsordnung. (1943)

• ŠTEFAN, Jan. Karl Barth a ti druzí.Pět evangelických theologů 20. století Barth-Brunner-Tillich-Althaus-Iwand.. Brno: CDK, 2006. ISBN 80-7325-080-2. str.275-315.
• KUZMINOVÁ, T. A., 1977. Novoprotestantismus. In: MITROCHIN, L. N.; OJZERMAN, T. I.; ŠERŠENKO, L. N. Buržoazní filozofie 20. století. 1. vyd. Praha: Svoboda. S. 314–337.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Emil Brunner na Wikimedia Commons