Darování pro případ smrtiDarování pro případ smrti (donatio mortis causa) je právním institutem, jehož právní účinky nastanou až v případě smrti dárce. Tento projev vůle dárce je velmi blízký odkazu, rozdíl mezi darováním pro případ smrti a odkazem ale spočívá v tom, že odkaz lze kdykoli odvolat, ale darování pro případ smrti odvolat nelze. Tím je posíleno očekávání obdarovaného, že dárcem uvedený dar po smrti dárce dostane do svého vlastnictví. Tedy dárce může obdarovanému dar předat již při uzavření darovací smlouvy nebo obdarovaný dar dostane až po smrti dárce. Vlastnické právo k daru nabude vždy až k smrti zůstavitele.[1] Právní zakotveníDarování pro případ smrti upravoval obecný zákoník občanský (§ 956), poté bylo v roce 1950 z československého práva odstraněno a vrátilo se až s novým občanským zákoníkem[2] v roce 2014. V něm je upraveno v ustanovení § 2063:
Rozdíl mezi darováním pro případ smrti a odkazemDarování pro případ smrti je oproti odkazu dvoustranným právním jednáním, v rámci kterého se dárce výslovně vzdá práva dar odvolat a obdarovaný dar příjme.[1] Ten, kdo poskytuje odkaz, jednostranně nařídí, že zemře-li dříve než ten, komu je věc odkazována, musí být tato věc (odkaz) dědicem vydána tomu, komu ji odkázal. Za doby jeho života nepřechází vlastnictví k odkazu na toho, komu je odkaz určen (odkazovníka). V takovém případě ovšem nejde o darování, ale o jednostranné jednání (odkaz), jehož poskytnutí a přijmutí se řídí § 1594 až 1632 občanského zákoníku. Souhlas či eventuální nesouhlas odkazovníka s odkazem se řeší až po smrti zůstavitele.[3] Takže pokud:
nejde o odkaz, ale o darování.[3] Věcný rozdíl mezi darováním pro případ smrti a odkazem spočívá zejména v tom, že odkaz je odvolatelný, zatímco darování pro případ smrti odvolat nelze.[4] SmlouvaNáležitosti darovací smlouvy pro případ smrti jsou:[1]
Reference
|
