Narodil se v Miláně jako syn drobného průmyslníka a profesorky francouzštiny. Otec zemřel roku 1909 a zanechal díky svým špatným investicím rodinu ve finančních potížích. Se svou přísnou matkou měl velmi komplikovaný vztah, což se stalo jedním z témat jeho díla. Protože se jí bál odporovat, šel podle jejího přání po skončení střední školy studovat na Milánskou polytechniku. Roku 1915 však studia opustil a dobrovolně narukoval do armády, kde bojoval jako člen elitních horských jednotek zvaných Alpíni. Roku 1917 se po bitvě u Caporetta dostal do německého zajetí, kde se seznámil s dramatikemUgem Bettim a prozaikemBonaventurou Tecchim, kteří ovlivnili jeho další literární vývoj. Své trauma z války a osobní krizi vyvolanou smrtí bratra Enrica, který bojoval jako pilot a byl sestřelen v dubnu 1918, vylíčil ve svém Deníku z války a vězení (Giornale di guerra e di prigionia), který si psal v letech 1915 až 1919 a který vyšel knižně až roku 1955. V tomto deníku se již plně projevují psychologické motivace jeho příštích literárních postav, jako je neuróza a chorobná úzkost.[1][2]
Po skončení války dokončil roku 1920 svá studia na polytechnice a v letech 1920–1922 pracoval jako inženýr na Sardinii a v Lombardii a pak do roku 1924 v Argentině. Po návratu odešel pracovat k vatikánským technickým službám, později učil matematiku na gymnáziu v Miláně. Začal také studovat filozofii, ale studia nedokončil. Do roku 1931 opět vykonával své povolání inženýra a pracoval ve Francii, v Německu a v Belgii. Poté se plně věnoval literární dráze. Od roku 1940 žil ve Florencii, kde se spřátelil s celou řadou prozaiků a básníků (například s Eugeniem Montalem), se kterými roku 1945 založil časopis Il Mondo. Roku 1950 se přestěhoval do Říma a do roku 1955 zde pracoval v kulturním oddělení italského státního rozhlasu. V Římě také zemřel a je zde pochován.[1][2]
Dílo
Debutoval roku 1927 v časopiseSolariaesejemManzoniovská apologie (Apologia manzoniana). Následně publikoval celou řadu črt, povídek, novel i románů, na kterých pracoval i několik let a které se vyznačují velmi složitou skladbou. Díky jeho „baroknímu“ stylu, mísícímu různé jazykové roviny a spisovnou italštinu s jejími dialekty, slangem, s technickými výrazy i se slovy z cizích jazyků, jsou jeho díla čtenářsky velmi náročná. Jazykovou stránkou svých děl Gadda silně ovlivnil představitele italské neoavantgardy.[1][2]
Hlavním motivem jeho tvorby je zobrazení rozkladu buržoazie a kritika společnosti, která potlačuje v člověku jeho smysl pro spravedlnost a stud a jeho úctu k rozumu. To vyvolává zmatky v lidských vztazích, ze kterých vznikají mýty pohlaví, krve a smrti. Kromě rodinných anomálií, vycházejících z nezdravého ovzduší jeho rodiny, je jeho dalším velkým tématem expresívní satirafašistického režimu, kterého byl dlouho příznivcem a se kterým se myšlenkově rozešel až počátkem čtyřicátých let. Dnes je Gadda považován za osobnost rovnou takovým novátorům jako byl James Joyce, Franz Kafka, Marcel Proust nebo Robert Musil.[1][2]
Seznam děl
Pamětní deska v Miláně na domě, kde se Gadda narodilSpisovatelův hrob v Římě
La Madonna dei filosofi (1931, Madona filozofů), sbírka povídek.
Il castello di Udine (1934, Udinský zámek), sbírka příběhů, vzpomínek a autobiografických fragmentů, za kterou dostal cenu Premio Bagutta.[3]
La cognizione del dolore (1938-1941, Seznání bolesti), nedokončený román vycházející na pokračování v časopise Letteratura, knižně roku 1963. Po svém knižním vydání obdržel román mezinárodní cenu Premio Formentor de las Letras.[4] Osou jeho příběhu je nesnesitelné soužití syna a matky, které skončí tragicky.
Le meraviglie d'Italia (1939, Italské divy), reportáže.
Il primo libro delle favole (1952, První kniha bajek).
Novelle dal Ducato in fiamme (1953, Vévodství v plamenech), sbírka povídek napsaných na různá témata (od událostí první světové války až po epizody z kriminálního života), které vznikly již v období fašismu. Jde vlastně o jakousi kroniku italského života v letech 1914-1943. Sbírka po svém vydání obdržela cenu Premio Viareggio. [5]
Giornale di guerra e di prigionia (1955, Deník z války a vězení), psáno v letech 1915–1919.
I sogni e la folgore (1955, Sny a blesky), obsahuje La Madonna dei filosofi, Il castello di Udine a L'Adalgisa.
Eros e Priapo. Da furore a cenere) (1967, Eros a Priapos. Od zběsilosti k popelu), román, antifašistická groteska a expresívně satirickýpamflet, ve kterém Gadda ukazuje, že fašismus nespadl z nebe, ale že je produktem dlouhodobých trendů italské kultury.
La meccanica (1970, Mechanika), nedokončený román z let 1928-1929.
První flotila v noci, povídka ze sbírky Rozvážná spojení, obsaženo v antologiiDeset italských novel, Československý spisovatel, Praha 1970, přeložil Zdeněk Frýbort.
Vévodství v plamenech, Odeon, Praha 1984, přeložil Zdeněk Frýbort.
Odkazy
Reference
↑ abcdeSlovník spisovatelů-Itálie, Odeon, Praha 1968, str. 191.
↑ abcdefSlovník italských spisovatelů, Libri, Praha 2004, str. 352-353.
↑ I premi Bagutta assegnati dal 1927 al 2013. www.bagutta.it [online]. [cit. 2016-02-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-05-24.
↑ Premio Formentor de las Letras. www.epdlp.com [online]. [cit. 2016-02-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-01-29.
↑ Albo d'Oro - Premio Letterario Viareggio Rèpaci. www.premioletterarioviareggiorepaci.it [online]. [cit. 2016-02-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-07-19.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Carlo Emilio Gadda na Wikimedia Commons
_-_Tomba_al_Cimitero_acattolico,_Roma_-_Foto_di_Massimo_Consoli_01-4-2006_01.jpg)
