Cangrande I. della Scala

Cangrande I. della Scala
	vládce Verony, Padovy a Vicenzy
	Cangrandeův jezdecký náhrobek ve Veroně
Narození	9. března 1291; Verona
Úmrtí	22. června 1329; Treviso
Pohřben	Kostel Santa Maria Antica
Manželka	Johana z Antiochie
Dynastie	Scaligerové
Otec	Albert I. della Scala
Matka	Verde ze Salizzole
Příbuzní	Kostancie della Scala, Albín I. della Scala a Bartoloměj I. della Scala (sourozenci)
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Cangrande I. della Scala (původně Francesco della Scala, 9. března 1291, Verona - 22. června 1329, Treviso) byl vládce italské Verony, Padovy a Vicenzy z rodu Scaligerů, říšský vikář, schopný vojevůdce^[1] a také patron věd a umění. Přezdívka Cangrande znamená velký pes.

Život

Cangrande se narodil ve Veroně jako třetí syn podesty Alberta. Po otcově smrti se stal veronským podestou nejstarší Bartoloměj a po něm Alboino, který byl společně s Cangrandem ghibellinem a sdílel s ním víru v monarchii a vládu Jindřicha Lucemburského. Jindřich oběma bratrům v březnu 1311 udělil říšský vikariát.

Alboino krátce nato zemřel a Cangrande, od roku 1308 sezdaný s Johanou, pravnučkou štaufského císaře Fridricha II.,^[2] se stal jediným vládcem Verony. Od roku 1318 byl vůdcem lombardských ghibellinů, za pomoci obratné diplomacie a vojenské hrozby dostal pod svou kontrolu města Treviso , Belluno, Bassano, Feltre, Padovu a Vicenzu.

Zemřel nečekaně a bez potomstva v létě 1329 krátce po úspěšném dobytí Trevisa, kdy dle dobových pramenů po požití vody ze znečištěného pramene trpěl horečkou, zvracením a průjmem, ulehl a ráno stačil již jen uspořádat své poslední záležitosti.^[3]^{[pozn. 1]}

Byl pohřben ve veronském kostele Santa Maria Antica.^[1] Dědici se stali Alboinovi synové Mastino a Albert. ^{[pozn. 2]}

„	Jak hlásá veleslavná pověst po celém světě, messer Can della Scala, jemuž Štěstěna přála v mnoha věcech, byl jedním z nejvýznamnějších a nejskvělejších velmožů, kteří v Itálii prosluli od dob císaře Fridricha do dneška.	“
— Giovanni Boccaccio v Dekameronu^[5]

Dante Alighieri, který pobýval na Cangrandeho dvoře v době svého vyhnanství,^[6] věnoval svému mecenášovi Ráj, poslední část Božské komedie.

Odkazy

Poznámky

↑ Roku 2004 byl otevřen Cangrandeho sarkofág a jeho velmi dobře zachované ostatky byly podrobeny patologickému vyšetření. Z výsledků vyplývá, že Cangrande byl vysoký 173 cm, měl snědou pleť a hnědé kučeravé vlasy. Klouby prokazují výraznou fyzickou aktivitu a zdá se, že trpěl rozedmou plic. Překvapivým výsledkem bylo zjištění, že Cangrande byl otráven náprstníkem, což potvrzují i současníky uváděné příznaky choroby.^[3]
↑ Právě Mastino, zdá se, nechal společně se svým udělat Cangrandemu jezdecký náhrobek, kde je zpodobněn jako usmívající se rytíř.^[4]

Reference

↑ ^a ^b KOVÁČ, Peter. Úsvit renesance. Dvorské umění císaře Fridricha II. Bamberský a Magdeburský jezdec.. Praha: Petr Kováč - Ars Auro Prior, 2010. ISBN 978-80-904298-2-6. S. 212.
↑ www.fmg.ac
↑ ^a ^b www.paleopatologia.it. www.paleopatologia.it [online]. [cit. 2010-09-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-01-08.
↑ Úsvit, str. 212-213
↑ BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Praha: KMa, 2007. ISBN 978-80-7309-393-8. S. 53.
↑ Dekameron, str. 698