Share to: share facebook share twitter share wa share telegram print page

Bitva o Vukovar

Bitva o Vukovar
konflikt: Chorvatská válka za nezávislost
Vukovarská vodárenská věž byla v boji těžce poškozena.
Vukovarská vodárenská věž byla v boji těžce poškozena.
Trvání25. srpna – 18. listopadu 1991
(2 měsíce, 3 týdny a 3 dny)
MístoVukovar, Chorvatsko
Souřadnice45°22′27″ s. š., 18°57′45″ v. d.
VýsledekJugoslávské pyrrhovo vítězství[1][2]
Strany
Chorvatsko Chorvatsko
Velitelé
Síla
36 000 vojáků 1 800 vojáků
Ztráty
1 103 zabitých, 2 500 zraněných
110 tanků a obrněných vozidel a 3 zničená letadla 		879 zabito, 770 zraněno
1 131 zabitých civilistů, 550 nezvěstných civilistů[3]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bitva o Vukovar bylo 87denní obléhání Vukovaru ve východním Chorvatsku Jugoslávskou lidovou armádou (JNA), podporovanou různými polovojenskými silami ze Srbska. Bitva probíhala mezi srpnem a listopadem 1991 a stala se jednou z největších bitev války v Jugoslávii. Chorvatští nacionalisté ji někdy přirovnávají k domácí obdobě Bitvy u Stalingradu.[4] Před chorvatskou válkou za nezávislost šlo o barokní prosperující město, kde žila smíšená komunita Chorvatů, Srbů a dalších etnických skupin. Když se Jugoslávie začala rozpadat, srbský prezident Slobodan Milošević a chorvatský prezident Franjo Tuđman začali prosazovat nacionalistickou politiku. V roce 1990 bylo zahájeno ozbrojené povstání milic chorvatských Srbů podporovanými srbskou vládou a polovojenskými skupinami, které se zmocnily kontroly nad oblastmi Chorvatska obývanými Srby. JNA začala zasahovat ve prospěch povstání a konflikt vypukl ve východní chorvatské oblasti Slavonie v květnu 1991. V srpnu zahájila JNA rozsáhlý útok proti chorvatským územím ve východní Slavonii, včetně Vukovaru. Většina Srbů v době bojů Vukovar opustila a začala noční můra pro zdejší zůstavší obyvatele.

Vukovar bránilo asi 1800 lehce vyzbrojených vojáků Chorvatské národní gardy (ZNG) a civilních dobrovolníků, proti až 36 000 vojákům JNA a srbských polovojenských jednotek vybavených těžkými zbraněmi a dělostřelectvem.[5][6][7] Během bitvy byly na město vypáleny granáty a rakety s četností až 12 000 denně.[8] V té době to byla nejdivočejší a nejdelší bitva v Evropě od roku 1945 a Vukovar byl prvním velkým evropským městem, které bylo od druhé světové války zcela zničeno.[9][10] Když Vukovar 18. listopadu 1991 padl, několik stovek vojáků a civilistů bylo srbskými silami zmasakrováno a nejméně 20 000 obyvatel bylo vyhnáno.[11] Celkově během bitvy zemřelo asi 3000 lidí. Většina Vukovaru byla etnicky očištěna od nesrbského obyvatelstva a stala se součástí samovyhlášeného protostátu známého jako Republika Srbská Krajina. Několik srbských vojenských a politických představitelů, včetně Miloševiće, bylo později obviněno a v některých případech uvězněno za válečné zločiny spáchané během bitvy a po ní.

Pro Jugoslávskou lidovou armádu (JNA) to ale bylo vítězství velmi těžce vybojované. Bitva JNA vyčerpala a stala se zlomovým bodem v chorvatské válce za nezávislost. Při dobytí města hrály vedle útvarů JNA důležitou roli také různé polovojenské jednotky. Mezi nimi byly zvlášť významné Srbské dobrovolnické gardy Željka Ražnatoviće, zvaného Arkan. O několik týdnů později bylo vyhlášeno příměří. Vukovar zůstal v srbských rukou až do roku 1998, kdy byl podepsáním Erdutské dohody pokojně vrácen Chorvatsku. Od té doby byl přestavěn, ale má méně než polovinu své předválečné populace a mnoho budov je stále poznamenaných bitvou. Jeho dvě hlavní etnické komunity zůstávají hluboce rozděleny a město nezískalo zpět svou dřívější prosperitu.

Pozadí

Pohled na Vukovar od Dunaje z roku 1917

Vukovar je důležité regionální centrum na východní hranici Chorvatska, nacházející se ve východní Slavonii na západním břehu řeky Dunaje. Oblast má rozmanité obyvatelstvo Chorvatů, Srbů, Maďarů, Slováků, Rusínů a mnoha dalších národností, které spolu po staletí žily v relativní harmonii před chorvatskou válkou za nezávislost. Před konfliktem to byla také jedna z nejbohatších oblastí Jugoslávie.[12] Dlouhodobá prosperita Vukovaru se odrážela v jednom z nejlepších barokních architektonických souborů v Chorvatsku.[13]

Region prošel významnými demografickými změnami po druhé světové válce, kdy byli jeho etničtí němečtí obyvatelé vyhnáni a nahrazeni osadníky odjinud z Jugoslávie.[14] V roce 1991 poslední jugoslávské sčítání lidu zaznamenalo, že opčina Vukovar, zahrnující město a okolní vesnice, měla 84 189 obyvatel, z nichž 44 % tvořili Chorvati, 38 % Srbové a zbytek byli příslušníci jiných etnických skupin. Obyvatelstvo města tvořilo 47 % Chorvatů a 33 % Srbů.[15]

Od roku 1945 byla Jugoslávie spravována jako federální socialistický stát složený ze šesti nově vytvořených republik – Slovinska, Chorvatska, Bosny a Hercegoviny, Srbska, Černé Hory a Makedonie.[16] Současná hranice mezi Srbskem a Chorvatskem byla definována v roce 1945 komisí jugoslávské federální vlády, která přidělila oblasti s většinou Srbů Socialistické republice Srbsko a oblasti s většinou Chorvatů Socialistické republice Chorvatsko. Nicméně značná srbská menšina zůstala uvnitř té druhé.[17]

Po smrti jugoslávského vůdce Josipa Broze Tita v roce 1980 se znovu probudil dlouho potlačovaný etnický nacionalismus a jednotlivé republiky začaly prosazovat svou autoritu silněji, jakmile federální vláda slábla. Slovinsko a Chorvatsko se posunuly směrem k multipartijní demokracii a hospodářským reformám, ale srbský autoritářský komunistický prezident Slobodan Milošević reformám oponoval a snažil se zvýšit moc jugoslávské vlády.[18] V roce 1990 Slovinsko a Chorvatsko uspořádaly volby, které ukončily komunistickou vládu a přivedly k moci v obou republikách proindependence (pronezávislostní) nacionalistické strany. V Chorvatsku se k moci dostalo Chorvatské demokratické společenství (HDZ) Franjo Tuđmana, který se stal prezidentem.[19]

Tuđmanův program byl odmítán mnoha příslušníky srbské menšiny v Chorvatsku, vůči nimž vystupoval otevřeně nepřátelsky.[19] Chorvatská srbská demokratická strana (SDS), podporovaná Miloševićem, označila HDZ za reinkarnaci nacionalisticko-fašistického ustašovského hnutí, které během druhé světové války zmasakrovalo statisíce Srbů.[20] Od poloviny roku 1990 zahájila SDS ozbrojenou vzpouru v Srby obývaných oblastech Chorvatska a zřídila samozvanou Srbskou autonomní oblast Krajina, s tajnou podporou srbské vlády a srbských polovojenských skupin. Chorvatská vláda rychle ztratila kontrolu nad velkými částmi republiky.[20] V únoru 1991 Srbové z Krajiny vyhlásili nezávislost na Chorvatsku a oznámili, že se sjednotí se Srbskem. Další srbské komunity v Chorvatsku rovněž oznámily, že se odtrhnou, a zřídily své vlastní milice.

Před bitvou

Srbský příslušník polovojenských sil hlídkující v Erdutu, východní Slavonie, 1991

Konflikt mezi Srby a Chorvaty se rozšířil do východní Slavonie počátkem roku 1991. 1. dubna začali srbští vesničané kolem Vukovaru a dalších měst ve východní Slavonii stavět zátarasy přes hlavní silnice.[21] Srbská polovojenská skupina Bílí orli, vedená Vojislavem Šešeljem, se přesunula do srbské vesnice Borovo Selo, ležící severně od Vukovaru.[22] V polovině dubna 1991 došlo k incidentu na okraji Borova Sela, kdy byly na srbské pozice vypáleny tři rány z bezzákluzové zbraně Armbrust. Objevila se obvinění, že útok vedl tehdejší náměstek ministra obrany Gojko Šušak.[23] Nebyly hlášeny žádné oběti, ale útok vyostřil a prohloubil etnické napětí.[24] 2. května srbské polovojenské jednotky přepadly dva chorvatské policejní autobusy v centru Borova Sela, zabili 12 policistů a dalších 22 zranili.[21] Jeden srbský polovoják byl rovněž zabit.[25] Bitva o Borovo Selo představovala nejhorší násilný čin mezi Srby a Chorvaty od druhé světové války.[26] Rozlítila mnoho Chorvatů a vedla k nárůstu etnického násilí po celé Slavonii.[27]

Krátce poté se jednotky Jugoslávské lidové armády (JNA) přesunuly do Borova Sela. Zásah armády byl uvítán místními chorvatskými představiteli, ale chorvatský náměstek ministra vnitra Milan Brezak obvinil JNA, že brání chorvatské policii vypořádat se s polovojenskými jednotkami.[28][29] V celém regionu vypukly přestřelky mezi soupeřícími milicemi.[27] Ve Vukovaru Chorvati obtěžovali srbské obyvatele, někdy i násilně. Chorvatská policie násilně převzala místní rozhlasovou stanici Radio Vukovar a srbští členové etnicky smíšeného personálu stanice byli propuštěni a nahrazeni Chorvaty.[30] Srbské milice systematicky blokovaly dopravní cesty v převážně srbském venkově kolem Vukovaru a během několika dní bylo možné se do města dostat pouze po nezpevněné cestě vedoucí přes chorvatské vesnice. O atmosféře ve Vukovaru se tehdy říkalo, že je „vražedná“.[31]

19. května 1991 uspořádala chorvatská vláda celostátní referendum o vyhlášení suverenity. Ve Vukovaru, stejně jako jinde v Chorvatsku, vyzývali tvrdě nacionalističtí Srbové další Srby k bojkotu referenda, zatímco umírnění navrhovali využít hlasování k vyjádření nesouhlasu s nezávislostí. Mnoho místních Srbů však hlasovalo.[32] Referendum prošlo s tím, že 94 procent voličů na celostátní úrovni hlasovalo pro.[33]

Násilí ve Vukovaru a jeho okolí se po referendu o nezávislosti zhoršilo. Ve městě a okolních vesnicích byly opakovaně hlášeny útoky střelnými zbraněmi a bombami.[34] V červnu začalo sporadické ostřelování města a během léta se zvyšovalo na intenzitě. Chorvatská čtvrť Borovo Naselje, severní předměstí Vukovaru, utrpěla výrazné ostřelování 4. července.[35] Srbské polovojenské jednotky vyhnaly z obce tisíce nesrbů z jejich domovů.[36] Chorvatské polovojenské jednotky vedené Tomislavem Merčepem útočily na Srby ve Vukovaru a jeho okolí (v rámci toho, co bylo později vyšetřováno jako vraždy Srbů ve Vukovaru v roce 1991). Zmizelo nebo bylo zabito mezi 30 a 86 Srby a tisíce dalších uprchly ze svých domovů.[37][38] Chorvatský vládní zástupce ve Vukovaru sdělil úřadům v Záhřebu, že „město je znovu [obětí] teroru, ozbrojených střetů a provokativních přestřelek s potenciálně nepředstavitelnými důsledky. Dosavadní politika vytvořila atmosféru teroru mezi chorvatským a srbským obyvatelstvem.“[39] Střelci z obou stran zapálili a vyrabovali stovky domů a farem v oblasti.[40]

Konflikt zastřel etnické hranice. Mnozí Srbové, kteří ve Vukovaru žili po generace – známí jako starosedioci neboli „staří usedlíci“ – odmítali propagandu přicházející z Bělehradu a Kninu a nadále žili v míru se svými chorvatskými sousedy. Došljaci neboli „novousedlíci“, jejichž rodiny se po roce 1945 přistěhovaly z jižního Srbska a Černé Hory, aby nahradily vyhnané Němce, byli nejvnímavější k nacionalistickým výzvám. Novinář Paolo Rumiz popisuje, jak „se snažili získat své soukmenovce pro vlasteneckou mobilizaci, a když s tím neměli úspěch, zabíjeli je, rabovali jejich majetek a zboží nebo je vyháněli. Staří usedlíci se nenechali poštvat proti jiným národnostem.“[41] Když Chorvati prchali před boji, často svěřovali klíče od svých domů k opatrování svým srbským sousedům, kterým důvěřovali, spíše než chorvatské policii. Politoložka Sabrina P. Ramet poznamenává, že zvláštním rysem války ve východní Slavonii byla „mobilizace těch, kteří nebyli integrováni do multikulturního života měst, proti městskému multikulturalismu“.[42] Bývalý bělehradský starosta Bogdan Bogdanović označil útok na Vukovar za akt urbicidy, úmyslného útoku na urbanismus.[43]

Protivníci

Mapa Vukovaru a okolí

Na konci července 1991 byla improvizovaná chorvatská obranná síla ve Vukovaru téměř obklíčena srbskými milicemi v sousedních vesnicích. V oblastech obývaných Srby se nacházeli polovojáci, vojáci JNA a branci srbské Teritoriální obrany (TO). V městské čtvrti Sajmište ve Vukovaru byla malá kasárna JNA, obklopená územím ovládaným Chorvaty.[44] Přestože se obě strany běžně označovaly jako „chorvatské“ a „srbské“ nebo „jugoslávské“, bojovali na obou stranách jak Srbové, tak Chorvati i mnoho dalších národnostních skupin Jugoslávie. Prvním velitelem útočící síly byl Makedonec.[45] Srbové a příslušníci jiných etnik tvořili podstatnou část chorvatských obránců.[46]

Chorvatské síly

Chorvatská síla ve Vukovaru čítala 1 800 mužů sestavených z jednotek nově vytvořené Chorvatské národní gardy, včetně 400 příslušníků 3. gardové brigády a 1. gardové brigády. 4. prapor 3. gardové brigády byl ve městě umístěn od začátku, zatímco části 1. gardové brigády dorazily po ústupu z jiných částí západního Sremu. Kromě gardistů zde bylo 300 policistů a 1 100 civilních dobrovolníků z Vukovaru a okolních komunit.[47] Hlavní část síly byla původně organizována improvizovaně.[48] Koncem září 1991 byla formálně přetvořena na 204. vukovarskou brigádu, také známou jako 124. brigáda.[48]

Dobrovolníci přicházeli i z jiných částí Chorvatska, včetně 58 členů krajně pravicových polovojenských Chorvatských obranných sil (HOS),[49] podporovaných krajně nacionalistickou Chorvatskou stranou práva (HSP) Dobroslava Paragy.[50] Obránci byli průřezem vukovarské společnosti. Až třetinu z nich tvořili neChorvati, včetně Srbů, Rusínů, Maďarů a příslušníků dalších etnik.[46] Asi 100 obránců byli Srbové. „Měli jsme k nim naprostou důvěru,“ řekl později jeden chorvatský veterán. „Bránili Vukovar spolu s námi.“[51]

Chorvatským silám ve Vukovaru velel Mile Dedaković, bývalý důstojník JNA, který se přidal k ZNG a dobrovolně převzal velení obrany města.[52] Během bitvy používal krycí jméno Jastreb („Jestřáb“).[53] Gojko Šušak, tehdy již ministr obrany Chorvatska, používal Dedakoviće jako příklad toho, že na obraně Vukovaru se podíleli i Srbové.[54] Toto tvrzení později přetiskly nezávislé zdroje,[53] ale nebylo pravdivé.[54] Dedakovićovým zástupcem byl Branko Borković, další bývalý důstojník JNA, který se přihlásil do služby ve Vukovaru.[55] Oba muži vytvořili jednotnou velitelskou strukturu, organizovali obránce do jedné brigády a zavedli integrovaný obranný systém.[56] Byl vytvořen obranný prstenec šesti sektorů, z nichž každý byl přidělen jedné jednotce v rámci 204. brigády.[57] Obránci využívali síť sklepů, kanálů, příkopů a zákopů k přesunům mezi sektory podle potřeby.[58]

Na začátku bitvy byli špatně vyzbrojeni a mnozí byli vybaveni jen loveckými puškami. Spoléhali se převážně na lehké pěchotní zbraně, ale získali několik kusů dělostřelectva a protiletadlových kanónů a improvizovali vlastní miny.[59] Získali také několik stovek protitankových zbraní, jako byly raketomety M79 a M80, avšak po celou bitvu měli kritický nedostatek munice.[47][60] Situace se poněkud zlepšila po obsazení kasáren JNA, jelikož Vukovar měl přednost při zásobování zbraněmi. Odhaduje se, že vukovarské bojiště spotřebovalo kolem 55–60 procent veškeré munice dostupné chorvatským silám.[61]

Jugoslávské a srbské síly

Útočná letadla, jako například Soko G-4 Super Galeb, byla v bitvě použita Jugoslávským letectvem.

Útočná síla zahrnovala vojáky JNA odvedené z celé Jugoslávie, příslušníky TO, četniky (srbské nacionalistické polovojáky), místní srbské milicionáře a jednotky jugoslávského námořnictva a jugoslávského letectva.[59] Na svém vrcholu čítaly jugoslávské a srbské síly v okolí Vukovaru asi 36 000 mužů.[62] Byly vybaveny těžkým dělostřelectvem, raketami a tanky a podporovány letadly a plavidly na Dunaji.[59]

Ačkoli byla bitva vedena především federální jugoslávskou armádou, srbská vláda byla přímo zapojena. Srbská tajná policie SDB se účastnila vojenských operací a někteří její důstojníci veleli srbským jednotkám TO bojujícím ve Vukovaru.[63] Srbské ministerstvo vnitra řídilo činnost polovojenských jednotek.[64] Bylo také odpovědné za jejich vyzbrojování a vybavení.[65] Slobodan Milošević byl později obviněn z přímé účasti. Podle Veselina Šljivančanina, který byl později odsouzen za válečné zločiny spáchané ve Vukovaru, přišel rozkaz k ostřelování Vukovaru „z Dedinje“ – elitní bělehradské čtvrti, kde Milošević žil.[66]

Strategický útočný plán JNA v Chorvatsku roku 1991. Plán byl opuštěn poté, co bitva o Vukovar vyčerpala schopnost JNA vést válku dále do Chorvatska.

Na počátku války ve Slovinsku armáda stále vnímala samu sebe jako obránce federální, komunistické Jugoslávie, nikoli jako nástroj srbského nacionalismu. Její vůdce, generál Veljko Kadijević, jugoslávský ministr obrany a oddaný komunista, se nejprve snažil silou udržet Jugoslávii pohromadě a prohlásil neutralitu armády v srbskochorvatském konfliktu.[67] Vedení JNA usilovalo rozdělit Chorvatsko na dvě části obsazením vnitrozemských oblastí obývaných Srby, téměř celého dalmatského pobřeží a velké části středního a východního Chorvatska. Cílem bylo donutit chorvatské politické vedení kapitulovat a znovu projednat své členství v Jugoslávii.[68] Vůdčí složka JNA ještě nebyla zcela ovládnuta etnickými Srby, a tyto počáteční cíle odrážely jugoslávský pohled jejího multietnického vedení. Kadijević byl z poloviny Chorvat a z poloviny Srb, jeho zástupce byl Slovinec, velitelem sil JNA v první fázi bitvy byl Makedonec a velitelem jugoslávského letectva, které během bitvy opakovaně bombardovalo Vukovar, byl Chorvat.[45][69]

Ztráta Slovinska v desetidenní válce znemožnila naplnit původní cíl udržet Jugoslávii jako celek. Mnoho srbských členů armády již nechtělo bojovat za multietnickou Jugoslávii. Armáda získávala čím dál více srbský charakter, protože neSrbové dezertovali nebo odmítali být odvedeni.[67] Někteří velitelští činitelé JNA otevřeně podporovali srbské povstalce v Chorvatsku a zásobovali je zbraněmi.[65] Ačkoli Kadijević a další vrcholní velitelé JNA zpočátku tvrdili, že „JNA musí bránit všechny národy Jugoslávie“,[65] nakonec uznali, že nemají šanci dosáhnout svých původních cílů, a postavili se za vzbouřené Srby v Chorvatsku.[67]

Jugoslávská a srbská propaganda vykreslovala chorvatské separatisty jako genocidní ustašovce, kteří nelegálně přebrali jugoslávské území a ohrožují srbské civilisty v opakování protisrbských pogromů z období druhé světové války.[44] Kadijević později obhajoval útočnou akci JNA proti Vukovaru tím, že šlo o součást „páteře chorvatské armády“ a musela být „osvobozena“. Periodikum JNA Narodna Armija po bitvě tvrdilo, že Vukovar „byl po desetiletí připravován k podpoře německého vojenského průniku po Dunaji.“[50] Šešelj prohlásil: „Jsme všichni jedna armáda. Tato válka je veliká zkouška pro Srby. Ti, kdo test projdou, se stanou vítězi. Dezertéři nemohou zůstat nepotrestáni. Žádný ustašovec nesmí Vukovar opustit živý.“[70]

Fáze I, srpen až září 1991

Mapa vojenských operací ve východní Slavonii mezi zářím 1991 a lednem 1992. Frontová linie na konci tažení zůstala hranicí mezi chorvatským a Srby drženým územím až do ledna 1998.

Bitva o Vukovar probíhala ve dvou fázích po dobu asi 90 dnů: od srpna do září 1991, kdy město ještě nebylo zcela obklíčeno, a od začátku října do poloviny listopadu, kdy bylo město sevřeno a poté dobyto JNA.[57] Už od června byl Vukovar a okolní vesnice denně či téměř denně vystavovány palbě z děl a minometů.[44] V červenci začala JNA a TO ve velkém počtu rozmísťovat své jednotky po celé východní Slavonii a obklíčily Vukovar ze tří stran.[57] Intenzivní boje začaly koncem srpna. 23. srpna bylo Borovo Naselje silně ostřelováno a chorvatské síly sestřelily dva jugoslávské bitevní letouny G-2 Galeb pomocí přenosných protiletadlových kompletů. Následující den zahájila JNA spolu s jugoslávským letectvem a jugoslávským námořnictvem velký útok za použití letadel, námořních plavidel na Dunaji, tanků a dělostřelectva. Útok vedený z obou stran hranice způsobil rozsáhlé škody a vyžádal si mnoho civilních obětí.[44]

14. září nařídila chorvatská vláda útok proti všem kasárnám a zbrojním skladům JNA v zemi, ofenzivu označovanou jako bitva o kasárna. Mezi napadenými byla i vukovarská kasárna JNA, ale ta se dokázala ubránit. V odvetu zaútočily srbské polovojenské jednotky na oblasti jihozápadně od Vukovaru směrem od Negoslavci a přinutily asi 2 000 lidí k útěku. Byly hlášeny masakry a desítky mrtvých civilistů.[71] Chorvatské jednotky mimo vukovarský perimetr získaly velké množství zbraní a munice ze skladů dobytých jinde, což jim umožnilo udržet obrannou linii.[57]

JNA reagovala zahájením velké ofenzivy ve východní Slavonii, odkud chtěla postupovat na západ přes Vinkovci a Osijek až do Záhřebu. Vukovar neobešla, protože jeho vedení chtělo ulevit obleženým kasárnám a odstranit možné ohrožení zásobovacích tras. JNA původně nezamýšlela učinit z Vukovaru hlavní cíl ofenzivy, ale podobně jako ve Stalingradu během druhé světové války se z původně druhořadého střetu stal klíčový politický symbol pro obě strany.[1]

19. září vyrazila z Bělehradu jednotka JNA sestávající z nejméně 100 tanků T-55 a M-84 s obrněnými transportéry a těžkým dělostřelectvem. 20. září překročila chorvatskou hranici poblíž srbského města Šid.[72] Chorvati byli rychle poraženi a stáhli se do Vukovaru. První gardová mechanizovaná brigáda JNA brzy dorazila k vukovarským kasárnám a zrušila chorvatské obléhání objektu. Současně začala obkličovat Vukovar. K 30. září bylo město téměř zcela obklíčeno. Všechny silnice dovnitř i ven byly uzavřeny a jediná cesta vedla po polní cestě přes nebezpečně odkrytá kukuřičná pole.[73]

JNA na Vukovar opakovaně útočila, ale bez úspěchu. Její obrněná technika, navržená pro boj v otevřeném terénu, se jen těžko dokázala prosadit v úzkých ulicích města. Podpora pravidelné pěchoty chyběla a špatně vycvičené a málo motivované jednotky TO byly nedostačující náhradou.[62] Vojáci JNA se zdáli mít jen malou představu o tom, jak vést městské operace, a důstojníci se na bojišti projevovali pomalým a reaktivním rozhodováním.[74]

Chorvatské síly čelily útokům JNA zaminováním přístupových cest, vysíláním mobilních týmů vybavených protitankovými zbraněmi, rozmístěním mnoha odstřelovačů a obranou z těžce opevněných pozic.[62] JNA se zpočátku spoléhala na masivní tankové průlomy, kdy kolona tanků postupovala ulicí následovaná několika rotami pěchoty.[75] Chorvati reagovali palbou z protitankových zbraní z velmi krátké vzdálenosti – často jen 20 metrů – aby vyřadili první a poslední vozidlo, čímž uvěznili zbytek kolony, který pak mohli systematicky ničit.[76] Snažili se přitom vyhnout úplnému zničení techniky JNA, protože materiál získaný z vyřazených vozidel představoval důležitý zdroj zásobování.[77] Chorvati uplatňovali strategii „aktivní obrany“, prováděli přepadové útoky a udržovali JNA v neustálé nejistotě.[78] Protitankové a protipěchotní miny omezovaly manévrování JNA. K podlomení morálky JNA byly využívány i nekonvenční taktiky, například odpalování meteorologických raket[79] či sabotáž tanků JNA umístěním min pod ně během noci, které vybuchly, když je posádky ráno nastartovaly.[80] Ztráty JNA byly těžké. Na jedné cestě, přezdívané „hřbitov tanků“, bylo zničeno asi sto obrněných vozidel JNA, z nichž patnáct zlikvidoval plukovník Marko Babić.[81] Vysoké ztráty měly ochromující dopad na morálku celé velitelské struktury.[82]

JNA začala s rozsáhlými dělostřeleckými a raketovými útoky proti městu. Do konce bitvy bylo na Vukovar vypáleno více než 700 000 granátů a dalších střel[83], rychlostí až 12 000 za den.[8] Odhaduje se, že na Vukovar a jeho okolí dopadlo více než 2,5 milionu střel ráže nad 20 mm.[84] V přepočtu na plochu byla palba intenzivnější než ve Stalingradu.[55] Tisíce civilistů, kteří ve Vukovaru zůstali, se ukrývaly ve sklepích a protileteckých krytech vybudovaných během studené války.[73]

Slabiny JNA a přijetí nových taktik

Jugoslávský tank M-84 vyřazený minou položenou obránci Vukovaru v listopadu 1991

Nedostatek pěchotní podpory u JNA byl způsoben katastrofálně nízkou úrovní mobilizace v předchozích měsících. Mnozí záložníci – kteří byli povoláváni ze všech jugoslávských republik včetně Chorvatska – odmítli nastoupit službu a mnoho vojáků v činné službě raději dezertovalo, než aby bojovalo.[85] Srbsko nikdy formálně nevyhlásilo válku a nebyla provedena žádná všeobecná mobilizace.[86] Odhaduje se, že asi 150 000 Srbů odešlo do zahraničí, aby se vyhnulo odvodu, a mnozí další dezertovali nebo se ukryli.[87] Do služby nastoupilo pouze 13 procent branců.[88] Dalších 40 000 se vzbouřilo ve městech po celém Srbsku; srbské noviny Vreme v červenci 1991 komentovaly, že situace je „úplným vojenským rozpadem“.[89]

Morálka na bojišti byla špatná. Velitelé JNA se uchylovali i k palbě na vlastní pozice, aby donutili muže bojovat. Když velitel jednotky JNA u Vukovaru požadoval, aby vojáci ukázali, kdo je ochoten bojovat a kdo se chce vrátit domů, jednotka se rozdělila na dvě části. Jeden branec, neschopný se rozhodnout, na čí stranu se postaví, se na místě zastřelil.[90] Jeden důstojník JNA, který sloužil u Vukovaru, později popsal, jak jeho muži několikrát odmítli splnit rozkazy: „Opustili bojová vozidla, odhodili zbraně, shromáždili se na volném prostranství, seděli a zpívali Give Peace a Chance od Johna Lennona.“ Koncem října celý pěší prapor z Nového Sadu v Srbsku opustil útok na Borovo Naselje a utekl. Další skupina záložníků odhodila zbraně a pěšky se přesunula zpět do Srbska přes blízký most.[91] Řidič tanku Vladimir Živković odjel svým vozidlem z fronty u Vukovaru do jugoslávského parlamentu v Bělehradě, kde ho zaparkoval na schodech před budovou. Byl zatčen a úřady ho prohlásily za duševně chorého. Jeho zacházení rozlítilo kolegy, kteří obsadili místní rozhlasovou stanici se zbraní v ruce a vydali prohlášení: „Nejsme zrádci, ale nechceme být agresory.“[92]

Koncem září byl vedením operace proti Vukovaru pověřen generálplukovník Života Panić. Zřídil nové velitelství a systém velení a řízení, aby vyřešil dezorganizaci, která bránila operacím JNA. Panić rozdělil síly JNA na severní a jižní zónu odpovědnosti (AOR). Severní AOR byla přidělena generálmajorovi Mladenu Bratićovi, zatímco jižní převzal plukovník Mile Mrkšić.[93] Kromě čerstvých jednotek byli přivezeni i polovojenské jednotky ze Srbska. Ti byli dobře vyzbrojeni a vysoce motivovaní, ale často nedisciplinovaní a brutální. Byli formováni do jednotek o síle roty a praporu jako náhrada za chybějící záložníky.[62] Velitel novosadského sboru byl po bitvě natočen, jak chválí Srbskou dobrovolnickou gardu („Tygři“) Željka Ražnatoviće známého jako „Arkan“:[94]

Největší zásluha na tom patří Arkanovým dobrovolníkům! Ačkoli mě někteří lidé obviňují, že spolupracuji s polovojenskými jednotkami, toto nejsou žádné polovojenské jednotky! To jsou muži, kteří dobrovolně přišli bojovat za srbskou věc. My obklíčíme vesnici, on vběhne dovnitř a zabije každého, kdo odmítne se vzdát. A jde se dál!“[94]

Panić zkombinoval dobře motivovanou polovojenskou pěchotu s vycvičenými ženijními jednotkami k odstraňování min a obranných postavení, podporovanými těžkými tanky a dělostřelectvem.[95] Polovojenské jednotky vedly novou ofenzivu, která začala 30. září. Útok uspěl v přerušení chorvatské zásobovací trasy do Vukovaru, když byla 1. října obsazena vesnice Marinci, ležící na výstupní cestě z města. Krátce nato se velitel 204. brigády Mile Dedaković s malým doprovodem proklouzl skrze srbské linie a dorazil do Chorvaty drženého města Vinkovci. Jeho zástupce Branko Borković převzal velení vukovarské obrany. Generál Anton Tus, velitel chorvatských sil mimo vukovarský perimetr, pověřil Dedakoviće vedením průlomové operace k osvobození města a 13. října zahájil protiútok.[62][96] Do útoku, který začal brzy ráno dělostřeleckou přípravou, bylo zapojeno asi 800 vojáků a 10 tanků. Zvláštní policejní jednotky vstoupily do Marinci ještě před polednem, ale musely ustoupit, protože neměly dost sil k udržení pozic. Chorvatské tanky a pěchota narazily na silný odpor JNA a byly zastaveny u Nuštaru dělostřeleckou palbou. 252. obrněná brigáda JNA způsobila Chorvatům těžké ztráty.[97] Elitní protiteroristická jednotka Lučko přišla sama o 12 padlých.[98] Kolem 13:00 byl útok zastaven generálním štábem HV. Do Vukovaru byl propuštěn humanitární konvoj Červeného kříže.[97]

Fáze II, říjen až listopad 1991

Mapa závěrečné fáze bitvy o Vukovar, kdy JNA a srbské síly dokončily obklíčení Vukovaru a systematicky obsadily město

Během závěrečné fáze bitvy se zbývající obyvatelé Vukovaru, včetně několika tisíc Srbů, uchýlili do sklepů a společných krytů, které pojaly až 700 lidí každý. Zřídil se krizový výbor, který působil z jaderného bunkru pod městskou nemocnicí. Výbor převzal řízení města a organizoval dodávky potravin, vody a zdravotnického materiálu. Zajišťoval, aby se počet civilistů na ulicích minimalizoval, a aby každý kryt měl stráž a byl v něm přítomen alespoň jeden lékař a zdravotní sestra.[99]

Vukovarská nemocnice musela čelit stovkám zranění. Ve druhé polovině září se počet raněných pohyboval mezi 16 a 80 denně, z nichž tři čtvrtiny byli civilisté.[71] Ačkoli byla označena symbolem Červeného kříže, nemocnice byla během bitvy zasažena více než 800 granáty. Velká část budovy byla zničena a personál i pacienti se museli přesunout do podzemních servisních chodeb. Jednotka intenzivní péče byla přemístěna do jaderného krytu budovy.[8] 4. října jugoslávské letectvo nemocnici bombardovalo a zničilo její operační sál. Jedna puma propadla několika patry, nevybuchla a dopadla na nohu zraněného muže, aniž by ho poranila.[71]

Chorvatské síly přizpůsobily několik dvouplošníků Antonov An-2 k shazování zásob na padácích do Vukovaru. Letouny také shazovaly improvizované pumy vyrobené z kanystrů s palivem a bojlerů naplněných výbušninou a kovovými tyčemi.[100] Posádky používaly GPS k určení cílů a poté vytlačily munici bočními dveřmi.[101]

Evropské společenství se pokusilo poskytnout humanitární pomoc 12 000 civilistům uvězněným v perimetru, ale pouze jeden konvoj se dostal skrz.[102] 12. října Chorvati pozastavili vojenské akce, aby konvoj mohl projet, ale JNA využila přestávku k dalším vojenským ziskům. Jakmile se konvoj vydal na cestu, JNA jej na dva dny zdržela a využila čas k pokládání min, přísunu posil a upevnění kontroly nad cestou z Vukovaru.[103] Po příjezdu konvoj doručil léky do vukovarské nemocnice a evakuoval 114 zraněných civilistů.[102]

16. října JNA zahájila velký útok na Borovo Naselje. Dosáhla určitého postupu, ale uvízla v odporu odhodlaných chorvatských obránců.[62] 30. října JNA spustila plně koordinovaný útok vedený polovojenskými jednotkami, kdy pěchota a ženijní vojska systematicky prorážela chorvatské linie. Síly JNA, rozdělené na severní a jižní operační sektory, útočily na několik míst současně a zatlačovaly Chorvaty zpět.[95] JNA rovněž přijala nové taktiky, jako střelbu přímo do domů a následné projíždění tanků jejich troskami, stejně jako používání slzného plynu a dýmovnic k vyhnání ukrytých uvnitř. Budovy byly obsazovány také pomocí protitankových a protiletadlových děl.[104]

2. listopadu JNA dosáhla strategického předměstí Lužac mezi Borovem Naseljem a Vukovarem a přerušila jednu ze dvou silnic spojujících centrum města s jeho severním předměstím.[105] Po pádu Lužce bylo Arkanovými „Tygry“ zabito 69 místních civilistů.[106] Mezitím se ZNG (která byla přejmenována na Chorvatskou armádu) pokusila znovu dobýt vesnice Marinci a Cerić, aby znovu otevřela zásobovací cestu do Vukovaru. Intenzivně bombardovala přístupové cesty JNA k Vukovaru a zahájila tankový útok na linie JNA. 4. listopadu byl generál JNA Mladen Bratić zabit, když jeho tank zasáhl granát.[58] Dělostřelecká a raketová převaha JNA jí však umožnila chorvatský postup zastavit a způsobit těžké ztráty.[58]

Pád Vukovaru

Poškození způsobené vukovarské nemocnici letounem jugoslávského letectva 4. října 1991

Jednotky JNA zahájily 3. listopadu obojživelný útok přes Dunaj severně od Lužce, aby se spojily s Arkanovými „Tygry“. Tento útok rozdělil chorvatský perimetr na dvě části a oddělil hlavní skupinu obránců v centru města od menšího opěrného bodu v Borovu Naselje. Operační skupina Jih JNA začala systematicky čistit centrum města a odřezávat zbývající chorvatské vojáky.[95] 5. listopadu chorvatské jednotky ostřelovaly srbské město Šid, přičemž zabily tři civilisty a několik dalších zranily.[107] 9. listopadu JNA a polovojenské jednotky obsadily klíčovou výšinu Milova Brda,[105] odkud měly jasný výhled na Vukovar. Útok vedly polovojenské jednotky, zatímco vojáci JNA a příslušníci TO hráli podpůrnou roli, zejména při odminovávání a poskytování dělostřelecké podpory zblízka.[95] Chorvaty držená vesnice Bogdanovci, ležící západně od Vukovaru, padla 10. listopadu.[105] Po jejím dobytí bylo zabito až 87 civilistů.[108]

13. listopadu JNA přerušila poslední spojení mezi Borovo Naseljem a Vukovarem. Chorvatské jednotky mimo vukovarský perimetr podnikly zoufalý pokus o prolomení obležení útokem z vesnice Nuštar, ale byly JNA opět odraženy. V té době již Chorvatům docházela munice a byli vyčerpáni neustálými boji bez vyhlídky na úlevu.[105] Byli zredukováni na tři oddělené kapsy odporu. Když byla porážka nevyhnutelná, několik stovek chorvatských vojáků a civilistů se během několika dní pokusilo o průlom, zatímco JNA zahajovala poslední ofenzivu.[105] Většina těch, kteří zůstali v Borovu Naselju, to nedokázala a byla zabita.[58]

18. listopadu se poslední chorvatští vojáci v centru Vukovaru vzdali.[95] K 18. listopadu žila velká část civilních obyvatel Vukovaru v otřesných podmínkách a blížila se k hladovění. Jedna žena řekla zvláštnímu vyslanci OSN Cyrusi Vancovi, že poslední dva měsíce strávila se svými pěti dětmi v krytu bez záchodů a vody na mytí. Živili se dvěma krajíci chleba a kouskem paštiky denně.[109] Jeden z chorvatských vojáků popsal podmínky v době, kdy bitva dosáhla vrcholu:

„Na začátku října už nebyly žádné cigarety. Lidé kouřili hroznové listy nebo čaj. Nebyl kvas na pečení chleba. Můj syn jedl s námi z konzerv. Těch bylo čím dál méně. Ostřelování bylo 24 hodin denně a příměří byla ještě horší. Když lidé během příměří vyšli z krytů k studni, odstřelovači po nich stříleli. Děti se nedají držet uvnitř dva měsíce, a když ráno vyběhly ven, když svítilo slunce, stříleli i po nich.“[110]

Když bitva skončila, rozsah zničení města šokoval mnohé, kteří své kryty celé týdny neopustili. Siniša Glavašević, reportér Chorvatského rozhlasu a rodák z Vukovaru, který zůstal ve městě po celou bitvu, popsal scénu, když přeživší vycházeli:

„Obraz Vukovaru ve 22. hodině 87. dne [obléhání] zůstane navždy v paměti těch, kdo jej zažili. Neskutečné scény jsou nekonečné, pach spáleniště, pod nohama zbytky starých střešních tašek, stavebního materiálu, skla, trosek a strašlivé ticho....Doufáme, že utrpení Vukovaru je u konce.“[111]
Vukovar deset dní po kapitulaci; ulice leží v troskách.

Ačkoli aktivní boje v centru Vukovaru skončily 18. listopadu, sporadické střety pokračovaly ještě několik dní v dalších částech města. Někteří chorvatští vojáci kladli odpor až do 20. listopadu a několik z nich se dokázalo proplížit z Borova Naselje ještě 23. listopadu.[105] Krátce po kapitulaci vstoupili do města zahraniční novináři a mezinárodní pozorovatelé a zaznamenali, co viděli. Blaine Harden z The Washington Post napsal:

„Ani jedna střecha, dveře nebo zeď v celém Vukovaru se nevyhnuly roztřepeným rýhám či zubatým děrám způsobeným šrapnely, kulkami, bombami nebo granáty – vše dodané v rámci tříměsíční snahy srbských povstalců a srbským vedením jugoslávské armády vyrvat město jeho chorvatským obráncům. Ani jedna budova nevypadá obyvatelná, nebo dokonce opravitelná. Téměř každý strom byl rozstřílen na kusy palbou.“[112]

Chuck Sudetic z The New York Times uvedl:

„Pouze vojáci srbsky dominované armády, zbloudilí psi a několik novinářů chodili zakouřenými, troskami ucpanými ulicemi mezi ruinami bytových domů, obchodů a hotelu v centru Vukovaru. Ani jedna z budov, které byly během celodenního putování vidět, nemohla být popsána jako obyvatelná. V jednom parku rozstřelila palba mohutné stromy napůl, jako by šlo o stébla trávy posečená kosou. Naproti přes ulici spadla kupole pravoslavného kostela přímo na oltář. Automatická střelba propukala každých pár minut, když se potulující srbští vojáci, někteří opilí, zaměřovali na miny, holuby a okna, která přežila boje.“[113]

Laura Silber a Allan Little z BBC popsali, jak „ulice byly posety mrtvolami lidí i zvířat. Hrůzostrašné kostry budov stále hořely, sotva čtvereční palec unikl poškození. Srbští dobrovolníci, s divokým pohledem v očích, buráceli ulicemi s kapsami plnými uloupených pokladů.“[114]

JNA oslavovala své vítězství, jak popsal Marc Champion z The Independent:

„Plukovníci, kteří řídili ‚Operaci Vukovar‘, hostili více než stovku novinářů uvnitř ruin hotelu Dunav na jakémsi potrhlém vítězném večírku. Rozdávali obrázkové pohlednice starého Vukovaru jako suvenýry a podávali nápoje na naškrobených bílých ubrusech, zatímco větrem a deštěm profukovaly rozbité okenní tabule...Uvnitř hotelu Dunav panoval svět jako z Alenky v říši divů, kde plukovník [Miodrag] Gvero prohlašoval, že zívající díry ve zdech způsobili chorvatští obránci. Prý umístili trhaviny do zdiva, aby armáda vypadala špatně.“[115]

Ztráty

Celkově během bitvy zemřelo kolem 3 000 lidí.[116] Chorvatsko utrpělo těžké vojenské i civilní ztráty. Chorvatská strana původně oznámila 1 798 padlých během obléhání, včetně vojáků i civilistů.[22] Chorvatský generál Anton Tus později uvedl, že bylo zabito asi 1 100 chorvatských vojáků a že 2 600 vojáků a civilistů bylo vedeno jako nezvěstní. Podle Tuse bylo dalších 1 000 chorvatských vojáků zabito při bojích na přístupech k Vinkovci a Osijeku. Poznamenal, že boje byly tak intenzivní, že ztráty ve východní Slavonii mezi zářím a listopadem 1991 tvořily polovinu všech chorvatských válečných obětí z toho roku.[58] Podle údajů zveřejněných v roce 2006 chorvatským ministerstvem obrany bylo ve Vukovaru 879 chorvatských vojáků zabito a 770 zraněno.[117] CIA odhaduje chorvatské ztráty ve východní Slavonii na 4 000–5 000 mrtvých celkem. 204. vukovarská brigáda ztratila během bitvy více než 60 % své síly.[95] CIA rovněž uvádí, že během bojů bylo zabito 1 131 civilistů.[118] Mezi mrtvými bylo i 86 dětí.[119] Kardov odhadl, že během bitvy zmizelo 550 civilistů.[3] Podle chorvatských úřadů bylo ve východní Slavonii do konce roku 1991 zabito 2 000 Chorvatů, 800 se pohřešovalo, 3 000 bylo zajato a 42 852 se stalo uprchlíky.[120]

Ačkoliv byly ztráty JNA bezpochyby značné, jejich přesný počet zůstává nejasný kvůli nedostatku oficiálních údajů. JNA oficiálně přiznala 1 279 padlých, včetně 177 důstojníků, během celé války v Chorvatsku. Vojenský historik Norman Cigar tvrdí, že skutečný počet mohl být podstatně vyšší, protože ztráty byly během války systematicky podhodnocovány.[121] Podle Tuse ztratil jen novosadský sbor JNA v kampani ve východní Slavonii 1 300 vojáků. Na základě toho odhaduje, že ve východní Slavonii zemřelo 6 000–8 000 vojáků a dobrovolníků, ztraceno bylo 600 obrněných vozidel a těžkých zbraní a více než 20 letadel.[58]

Srbské zdroje se s tímto hodnocením neshodují. Po válce uvedl plukovník Milisav Sekulić, že bitva si vyžádala životy 1 180 vojáků JNA a příslušníků TO.[122] Generál Andrija Biorčević, bývalý velitel novosadského sboru, poznamenal, že jich „na naší straně nebylo více než 1 500“.[123] Podobný údaj sdílel i generál JNA Života Panić.[124] V roce 1997 novinář Miroslav Lazanski, blízký srbské armádě, napsal v bělehradském deníku Večernje novosti, že „na straně JNA, Teritoriální obrany a dobrovolnických jednotek bylo přesně 1 103 padlých.“ Uvedl ztráty 110 obrněných vozidel a dvou sestřelených bojových letounů, plus jednoho zničeného technickou poruchou. V té době Lazanského hodnocení podpořili tři penzionovaní generálové JNA.[123] Podle chorvatskosrbských zdrojů v bitvě zahynulo 350 vukovarských Srbů, z toho 203 příslušníků TO a 147 civilistů.[125]

Válečné zločiny

Související informace naleznete také v článku Masakr na farmě Ovčara.

Mnoho zajatých chorvatských vojáků a civilistů bylo po bitvě bez soudu popraveno. Novináři byli svědky jedné takové popravy na hlavní ulici ve Vukovaru.[113] Zaznamenali také, že ulice byly posety těly v civilním oblečení.[126] Reportéři britské televize BBC natočili srbské polovojenské jednotky, jak skandují: „Slobodane, Slobodane, šalji nam salate, biće mesa, biće mesa, klaćemo Hrvate!“ („Slobodane [Miloševići], Slobodane, pošli nám salát, [protože] bude maso, bude maso, budeme řezat Chorvaty“).[127]

Srbský novinář přidělený k záložním jednotkám JNA ve Vukovaru později uvedl:

„Po pádu Vukovaru byli lidé seřazeni a donuceni pochodovat do internačních oblastí. Jak vězni procházeli, místní srbské polovojenské jednotky vytahovaly lidi z řad náhodně, s tvrzením, že musejí být popraveni, protože jsou váleční zločinci. Většina těchto lidí byli Chorvati, kteří strávili dobu bojů ve sklepech, zejména ve vukovarské nemocnici. Výběr těch, kteří měli být popraveni, se prováděl také tehdy, když lidé opouštěli kryty. Byli odvedeni z řad pod dohledem a se zjevnou dovolenkou majora Veselina Šljivančanina, důstojníka JNA pověřeného bezpečností po pádu Vukovaru.“[128]
Prasečí farma v Ovčaře, kde bylo po bitvě zmasakrováno kolem 260 lidí.

Kolem 400 lidí z vukovarské nemocnice – nesrbští pacienti, zdravotnický personál, místní političtí představitelé a další, kteří zde našli útočiště – bylo odvlečeno JNA. Ačkoliv někteří byli později propuštěni, asi 200 osob bylo převezeno na nedaleký statek Ovčara a popraveno v události známé jako masakr ve Vukovaru. Nejméně dalších 50 lidí bylo odvedeno jinam a už nikdy nebyli spatřeni.[129] Tisíce dalších byly převezeny do zajateckých táborů v Srbsku a v oblastech Chorvatska ovládaných rebely. Následovaly i další masakry. V obci Dalj, severně od Vukovaru, kde již dříve došlo k masakrům obyvatel, byli četní vězni z Vukovaru podrobeni krutým výslechům, bití a mučení, a nejméně 35 jich bylo zabito.[130] JNA uvěznila 2 000 lidí v průmyslovém areálu Velepromet ve Vukovaru, z nichž 800 bylo klasifikováno jako váleční zajatci. Mnozí byli brutálně vyslýcháni, někteří zastřeleni příslušníky TO a polovojenskými jednotkami, jiní byli posláni na Ovčaru, kde byli zavražděni při masakru. Zbývající vězni byli převezeni do tábora spravovaného JNA ve Sremské Mitrovici.[131][132] Po příjezdu byli svlečeni donaha, biti a vyslýcháni, týdny museli spát na holých dřevěných podlahách. Většina byla propuštěna v lednu 1992 v rámci dohody zprostředkované zvláštním vyslancem OSN Cyrusem Vancem,[114] další však zůstali v zajetí až do poloviny roku 1992.[133] Srbové, kteří bojovali na chorvatské straně, byli svými vězniteli považováni za zrádce a byli zvlášť krutě týráni.[51]

Zadržení, kteří nebyli podezříváni z vojenské činnosti, byli odsunuti z Vukovaru do jiných míst v Srbsku a Chorvatsku.[131] Nesrbské obyvatelstvo města a okolí bylo systematicky etnicky vyčištěno a nejméně 20 000 obyvatel Vukovaru bylo donuceno k odchodu, čímž se přidali k desítkám tisíc již vyhnaných z celé východní Slavonie.[11] Asi 2 600 lidí bylo prohlášeno za nezvěstné.[134] K listopadu 2017 nebyl znám osud více než 440 z nich.[135] Došlo také k případům válečného znásilnění, za které byli dva vojáci později odsouzeni.[136][137][138]

Srbské síly se zaměřily na několik významných osobností. Mezi nimi byla i Dr. Vesna Bosanac, ředitelka městské nemocnice,[139] považovaná v Chorvatsku za hrdinku, zatímco v srbských médiích byla démonizována.[114][140] Ona a její manžel byli převezeni do věznice ve Sremské Mitrovici, kde byla několik týdnů držena v jediné místnosti spolu s více než 60 dalšími ženami. Její manžel byl opakovaně bit. Po zásahu Mezinárodního výboru Červeného kříže[114] byl pár nakonec propuštěn při výměně zajatců.[139] Novinář Siniša Glavašević byl odveden na Ovčaru, brutálně bit a nakonec zastřelen spolu s ostatními oběťmi masakru.[141][114]

Po dobytí byl Vukovar systematicky vyloupen. Jeden voják JNA, který ve Vukovaru bojoval, řekl srbskému deníku Dnevni Telegraf, že „četnici [polovojáci] se chovali jako profesionální lupiči, věděli přesně, co mají v domech hledat“.[142] Na rabování se podílela i JNA; úředník srbského ministerstva obrany poznamenal: „Řekněte mi o jediném záložníkovi, zvlášť pokud je důstojník, který strávil více než měsíc na frontě a nepřivezl si zpátky pěkné auto plné všeho, co se do něj vešlo.“[143] Během bitvy bylo uloupeno více než 8 000 uměleckých děl, včetně sbírek městského muzea a zámku Eltz, který byl během obléhání bombardován a zničen.[144] Srbsko v prosinci 2001 vrátilo 2 000 kusů uloupeného umění.[145]

Obžaloby a procesy

Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) obžaloval několik představitelů za válečné zločiny ve Vukovaru: předsedu vlády SAO Východní Slavonie, Baranji a Západního Sremu a pozdějšího prezidenta RSK Gorana Hadžiće (vlevo), prezidenta Srbska Slobodana Miloševiće (uprostřed) a plukovníka JNA Mile Mrkšiće (vpravo), který byl v roce 2007 odsouzen.

Tři důstojníci JNA – Mile Mrkšić, Veselin Šljivančanin a Miroslav Radić – byli Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY) obžalováni z několika bodů obžaloby za zločiny proti lidskosti a porušení válečného práva. V letech 2002 a 2003 se buď vzdali nebo byli zajati. 27. září 2007 byl Mrkšić odsouzen k 20 letům vězení za vraždu, kruté zacházení a mučení, Šljivančanin byl odsouzen k pěti letům vězení za mučení a Radić byl zproštěn viny.[146] Šljivančaninův trest byl v odvolacím řízení zvýšen na 17 let.[147] Po druhém odvolání byl snížen na deset let a v červenci 2011 byl předčasně propuštěn.[148] Slavko Dokmanović, srbský starosta Vukovaru, byl rovněž obžalován a zatčen za svou roli při masakru, ale krátce před vynesením rozsudku v červnu 1998 spáchal sebevraždu.[149]

Srbský paramilitární vůdce Vojislav Šešelj byl obžalován z válečných zločinů, včetně několika bodů obžaloby za vyhlazování, v souvislosti s masakrem ve vukovarské nemocnici, na němž se údajně podílely jeho „Bílí orli“.[150] V březnu 2016 byl Šešelj v plném rozsahu osvobozen, čekajíc na odvolání.[151] 11. dubna 2018 však odvolací komora nástupnického Mechanismu pro mezinárodní trestní tribunály uznala jeho vinu za zločiny proti lidskosti a odsoudila jej k 10 letům vězení za projev, který pronesl v květnu 1992, v němž vyzýval k vyhnání Chorvatů z Vojvodiny. Byl však zproštěn obžaloby za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, kterých se měl údajně dopustit jinde, včetně Vukovaru.[152]

Obžaloba ICTY proti Slobodanu Miloševićovi charakterizovala celkovou ofenzivu JNA a Srbů v Chorvatsku – včetně bojů ve východní Slavonii – jako „společný zločinný podnik“ s cílem odstranit nesrbské obyvatelstvo z oblastí Chorvatska obývaných Srby. Milošević byl obžalován z četných zločinů proti lidskosti, porušení válečného práva a Ženevských konvencí v souvislosti s bitvou a jejími následky – včetně vražd, nucených přesunů, pronásledování na politickém, rasovém a náboženském základě a nezákonného věznění. Zemřel v březnu 2006, než mohl být jeho proces dokončen.[153] Chorvatskosrbský vůdce Goran Hadžić byl obžalován z „bezohledného ničení domů, náboženských a kulturních budov“ a „devastace neodůvodněné vojenskou nutností“ po celé východní Slavonii, z vražd, rabování a deportací nesrbského obyvatelstva Vukovaru.[154] V červenci 2011 byl po sedmi letech na útěku zatčen a prohlásil se nevinným ve 14 bodech obžaloby z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.[155] Zemřel v červenci 2016, než mohl být jeho proces dokončen.[156]

V prosinci 2005 odsoudil srbský soud 14 bývalých paramilitantů za jejich účast na masakru v nemocnici.[157] V roce 2011 obžaloval srbský soud více než 40 Chorvatů za údajné válečné zločiny spáchané ve Vukovaru.[158] Dřívější obžaloba proti jednomu chorvatskému vojákovi byla stažena kvůli nesrovnalostem ve vyšetřování.[159] Chorvatsko také obžalovalo řadu Srbů za válečné zločiny spáchané ve Vukovaru,[160] včetně bývalých generálů JNA Veljka Kadijeviće a Blagoje Adžiće.[161] Adžić zemřel přirozenou smrtí v Bělehradě v březnu 2012 a nikdy nestanul před soudem.[162] Kadijević po svržení Miloševiće uprchl z Jugoslávie a požádal o azyl v Rusku. V roce 2008 mu bylo uděleno ruské občanství a v listopadu 2014 zemřel v Moskvě.[163] V roce 1999 podalo Chorvatsko na Jugoslávii žalobu k Mezinárodnímu soudnímu dvoru (ICJ) s tvrzením, že ve Vukovaru došlo ke genocidě. Po rozpadu Srbska a Černé Hory v roce 2006 byla žaloba převedena na Srbsko. V únoru 2015 rozhodl ICJ, že bitva a následný masakr genocidu nepředstavovaly, ale potvrdil, že JNA a srbské paramilitární jednotky spáchaly závažné zločiny.[164][165]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Battle of Vukovar na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b Central Intelligence Agency Office of Russian and European Analysis 2000, s. 99
  2. ↑ Woodward 1995, s. 258
  3. ↑ a b Kardov 2007, s. 64
  4. ↑ SCHÄUBLE, Michaela. Narrating Victimhood. Gender, Religion and the Making of Place in Post-War Croatia. Oxford, New York: Berghahn Books, 2014. 392 s. S. 176. (angličtina) 
  5. ↑ Marijan 2016, s. 92.
  6. ↑ Joint Operational Warfare: Theory and Practice. [s.l.]: Milan N. Vego, 2009. Dostupné online. ISBN 9781884733628. S. II-36. 
  7. ↑ The Sit Room: In the Theater of War and Peace. [s.l.]: David Scheffer, 2018. Dostupné online. ISBN 978-0-19-086064-6. S. xxviii. 
  8. ↑ a b c Horton 2003, s. 132
  9. ↑ Notholt 2008, s. 7.28
  10. ↑ Borger, 2011
  11. ↑ a b Prosecutor v. Milosevic, 23 October 2002
  12. ↑ Prosecutor v. Mrkšić, Radić & Šljivančanin – Judgement, 27 September 2007, p. 8.
  13. ↑ Ivančević 1986, s. 157
  14. ↑ Gow 2003, s. 159–160
  15. ↑ Bjelajac & Žunec 2009, s. 249
  16. ↑ BBC News, 28 January 2003
  17. ↑ Cvitanic 2011, s. 107
  18. ↑ Goldman 1997, s. 310
  19. ↑ a b Boduszyński 2010, s. 79–80
  20. ↑ a b Bassiouni, Annex IV. 28 December 1994
  21. ↑ a b O'Shea 2005, s. 11
  22. ↑ a b Bassiouni, Annex III. 28 December 1994
  23. ↑ Marijan 2004, s. 49
  24. ↑ Hockenos 2003, s. 58–59
  25. ↑ Thompson 1999, s. 30
  26. ↑ Stefanovic, 4 May 1991
  27. ↑ a b Thomas & Mikulan 2006, s. 46
  28. ↑ Tanner, 3 May 1991
  29. ↑ Sudetic, 27 August 1991
  30. ↑ Sremac 1999, s. 47
  31. ↑ Tanner, 6 May 1991
  32. ↑ Tanner, 20 May 1991
  33. ↑ Sudetic, 20 May 1991
  34. ↑ Stankovic, 20 June 1991
  35. ↑ Prosecutor v. Mrkšić, Radić & Šljivančanin – Judgement, 27 September 2007, pp. 12–13.
  36. ↑ BBC Summary of World Broadcasts, 9 July 1991
  37. ↑ Jelinić, 31 July 2006
  38. ↑ Stover 2007, s. 146
  39. ↑ Woodward 1995, s. 492
  40. ↑ Lekic, 24 July 1991
  41. ↑ Ramet 2005, s. 230–231
  42. ↑ Ramet 2006, s. 391
  43. ↑ Coward 2009, s. 37
  44. ↑ a b c d Prosecutor v. Mrkšić, Radić & Šljivančanin – Judgement, 27 September 2007, p. 14.
  45. ↑ a b Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené Battlegrounds195 není určen žádný text
  46. ↑ a b Thompson 1992, s. 300
  47. ↑ a b Šebetovsky 2002, s. 11
  48. ↑ a b Marijan 2002, s. 370
  49. ↑ Marijan 2004, s. 29
  50. ↑ a b Sikavica 2000, s. 144
  51. ↑ a b Slobodna Dalmacija, 26 September 2009
  52. ↑ Malović & Selnow 2001, s. 132
  53. ↑ a b Gow 2003, s. 239
  54. ↑ a b Butković, 2010
  55. ↑ a b Merrill 1999, s. 119
  56. ↑ Nation 2003, s. 117
  57. ↑ a b c d Tus 2001, s. 54
  58. ↑ a b c d e f Tus 2001, s. 60
  59. ↑ a b c Prosecutor v. Mrkšić, Radić & Šljivančanin – Judgement, 27 September 2007, p. 16.
  60. ↑ Šebetovsky 2002, s. 12
  61. ↑ Marijan 2004, s. 278–282
  62. ↑ a b c d e f Central Intelligence Agency Office of Russian and European Analysis 2000, s. 100
  63. ↑ Armatta 2010, s. 193
  64. ↑ Kelly 2005, s. 106
  65. ↑ a b c Central Intelligence Agency Office of Russian and European Analysis 2000, s. 92
  66. ↑ Sell 2002, s. 334
  67. ↑ a b c Gibbs 2009, s. 88–89
  68. ↑ Central Intelligence Agency Office of Russian and European Analysis 2000, s. 97–98
  69. ↑ Gibbs 2009, s. 252
  70. ↑ Armatta 2010, s. 192
  71. ↑ a b c Silber & Little 1997, s. 176
  72. ↑ Silber & Little 1997, s. 175
  73. ↑ a b Tanner 2010, s. 264
  74. ↑ Šebetovsky 2002, s. 23–24
  75. ↑ Šebetovsky 2002, s. 19
  76. ↑ Šebetovsky 2002, s. 25
  77. ↑ Šebetovsky 2002, s. 26–27
  78. ↑ Šebetovsky 2002, s. 20
  79. ↑ Šebetovsky 2002, s. 21
  80. ↑ Šebetovsky 2002, s. 28
  81. ↑ Jutarnji list, 6 July 2007
  82. ↑ Šebetovsky 2002, s. 34–37
  83. ↑ Stover & Weinstein 2004, s. 8
  84. ↑ Bell, 11 September 2011, 05:06
  85. ↑ Central Intelligence Agency Office of Russian and European Analysis 2000, s. 98
  86. ↑ Sikavica 2000, s. 151
  87. ↑ Sikavica 2000, s. 143
  88. ↑ Collin 2001, s. 48
  89. ↑ Sikavica 2000, s. 152
  90. ↑ Doder & Branson 1999, s. 97
  91. ↑ Armatta 2010, s. 186–187
  92. ↑ Doder & Branson 1999, s. 98–99
  93. ↑ Šebetovsky 2002, s. 9–10
  94. ↑ a b Armatta 2010, s. 188
  95. ↑ a b c d e f Central Intelligence Agency Office of Russian and European Analysis 2000, s. 101
  96. ↑ Tus 2001, s. 55
  97. ↑ a b Marijan 2004, s. 179–181
  98. ↑ Sabolović, 25 November 2021
  99. ↑ Silber & Little 1997, s. 177
  100. ↑ Šebetovsky 2002, s. 39
  101. ↑ Tus 2001, s. 58
  102. ↑ a b Silber & Little 1997, s. 179
  103. ↑ Ramet 2005, s. 24
  104. ↑ Šebetovsky 2002, s. 27–28
  105. ↑ a b c d e f Nazor, November 2008
  106. ↑ Lozančić 2 November 2022
  107. ↑ Mihajlović, 4 November 2013
  108. ↑ Application of the Convention on the Prevention and Punishment of the Crime of Genocide (Croatia v. Serbia), 3 February 2015, p. 77
  109. ↑ Champion, 20 November 1991
  110. ↑ Radin, 26 November 1991
  111. ↑ Bell, 11 September 2011, 11:52
  112. ↑ Harden, 20 November 1991
  113. ↑ a b Sudetic, 21 November 1991
  114. ↑ a b c d e Silber & Little 1997, s. 180
  115. ↑ Champion, 24 November 1991
  116. ↑ Fleming 2016, s. 100.
  117. ↑ Virski list, November 2008
  118. ↑ Central Intelligence Agency Office of Russian and European Analysis 2000, s. 205
  119. ↑ Schäuble 2009, s. 167
  120. ↑ O'Shea 2005, s. 23
  121. ↑ Cigar 1996, s. 77–78
  122. ↑ Marijan 2004, s. 283
  123. ↑ a b Sikavica, 28 November 1997
  124. ↑ Vreme, 25 October 2001
  125. ↑ Živić & Ružić 2013, s. 261
  126. ↑ Cvitanic 2011, s. 34
  127. ↑ Klain 1998, s. 286
  128. ↑ Nizich 1992, s. 53
  129. ↑ Gow 2003, s. 163
  130. ↑ Prosecutor v. Milošević, 23 October 2002, #55.
  131. ↑ a b Prosecutor v. Mrkšić, Radić & Šljivančanin – Judgement, 27 September 2007, p. 67.
  132. ↑ Prosecutor v. Šešelj, 7 December 2007, p. 8.
  133. ↑ Armatta 2010, s. 194
  134. ↑ Kardov 2007, s. 64
  135. ↑ Rudić & Milekić, 17 November 2017
  136. ↑ Jutarnji list, 16 May 2006
  137. ↑ Croatian Radiotelevision, 4 June 2010
  138. ↑ Vjesnik, 14 September 2011
  139. ↑ a b Simmons, 17 December 1991
  140. ↑ MacDonald 2002, s. 203
  141. ↑ Prosecutor v. Mrkšić, Radić & Šljivančanin – Judgement, 27 September 2007, p. 100.
  142. ↑ Central Intelligence Agency Office of Russian and European Analysis 2000, s. 216
  143. ↑ Cigar 1996, s. 74–75
  144. ↑ The Economist, 4 March 1995
  145. ↑ Kroeger, 12 December 2001
  146. ↑ BBC News, 27 September 2007
  147. ↑ BBC News, 5 May 2009
  148. ↑ Agence France-Presse, 7 July 2011
  149. ↑ BBC News, 29 June 1998
  150. ↑ BBC News, 24 February 2003
  151. ↑ BBC News, 31 March 2016
  152. ↑ United Nations Mechanism for International Criminal Tribunals, 11 April 2018
  153. ↑ BBC News, 11 March 2006
  154. ↑ Prosecutor v. Hadžić. 21 May 2004
  155. ↑ BBC News, 24 August 2011
  156. ↑ BBC News, 12 July 2016
  157. ↑ BBC News, 12 December 2005
  158. ↑ Voice of America News, 22 September 2011
  159. ↑ The Economist, 4 March 2011
  160. ↑ BBC News, 1 June 2004
  161. ↑ Jelinić, 26 November 2007
  162. ↑ Slobodna Dalmacija, 6 March 2012
  163. ↑ B92, 2 November 2014
  164. ↑ Blair, 3 February 2015
  165. ↑ BBC News, 3 February 2015
Knihy
  • ARMATTA, Judith. Twilight of Impunity: The War Crimes Trial of Slobodan Milošević. Durham, NC: Duke University Press, 2010. ISBN 978-0-8223-4746-0. 
  • BAKER, Catherine. Sounds of the Borderland: Popular Music, War and Nationalism in Croatia Since 1991. Farnham, Surrey: Ashgate Publishing Ltd, 2010. ISBN 978-1-4094-0337-1. 
  • Central and South-Eastern Europe 2004. Redakce Bell Imogen. London: Europa Publications, 2003. ISBN 978-1-85743-186-5. 
  • BJELAJAC, Mile; ŽUNEC, Ozren. Confronting The Yugoslav Controversies: A Scholars' Initiative. Redakce Ingrao Charles W.. West Lafayette, Indiana: Purdue University Press, 2009. ISBN 978-1-55753-533-7. Kapitola The War in Croatia, 1991–1995. 
  • BODUSZYŃSKI, Mieczysław P. Regime Change in the Yugoslav Successor States: Divergent Paths Toward a New Europe. Baltimore, Maryland: Johns Hopkins University Press, 2010. ISBN 978-0-8018-9429-9. 
  • Playing the "Communal Card": Communal Violence and Human Rights. Redakce Brown Cynthia G.. New York: Human Rights Watch, 1995. Dostupné online. ISBN 978-1-56432-152-7. 
  • CENTRAL INTELLIGENCE AGENCY OFFICE OF RUSSIAN AND EUROPEAN ANALYSIS. Balkan Battlegrounds: A Military History of the Yugoslav Conflict, 1990–1995: Volume 1. Washington, D.C.: Central Intelligence Agency, 2000. ISBN 978-0-16-066472-4. 
  • CIGAR, Norman. Genocide After Emotion: The Post-Emotional Balkan War. Redakce Meštrović Stjepan Gabriel. London: Routledge, 1996. ISBN 978-0-415-12293-1. Kapitola The Serbo-Croatian War, 1991. 
  • COLLIN, Matthew. This Is Serbia Calling: Rock 'n' Roll Radio and Belgrade's Underground Resistance. London: Serpent's Tail, 2001. ISBN 978-1-85242-682-8. 
  • COWARD, Martin. Urbicide: The Politics of Urban Destruction. London: Taylor & Francis, 2009. ISBN 978-0-415-46131-3. 
  • CVITANIC, Marilyn. Culture and Customs of Croatia. Santa Barbara, CA: ABC-CLIO, 2011. ISBN 978-0-313-35117-4. 
  • DAKOVIĆ, Nevena. History of the Literary Cultures of East-Central Europe. Redakce Cornis-Pope Marcel. Amsterdam: John Benjamins Publishing Company, 2010. ISBN 978-90-272-3458-2. Kapitola Remembrances of the Past and the Present. 
  • DODER, Dusko; BRANSON, Louise. Milosevic: Portrait of a Tyrant. New York: Simon and Schuster, 1999. Dostupné online. ISBN 978-0-684-84308-7. 
  • FLEMING, Colin M. Clausewitz's Timeless Trinity: A Framework For Modern War. [s.l.]: Routledge, 2016. ISBN 9781317165224. 
  • GOLDMAN, Minton F. Revolution and Change in Central and Eastern Europe: Political, Economic, and Social Challenges. Armonk, NY: M.E. Sharpe, 1997. ISBN 978-1-56324-758-3. 
  • GIBBS, David N. First Do No Harm: Humanitarian Intervention and the Destruction of Yugoslavia. Nashville, TN: Vanderbilt University Press, 2009. ISBN 978-0-8265-1644-2. 
  • GLENNY, Misha. The Fall of Yugoslavia: The Third Balkan War. London: Penguin Books, 1999. ISBN 978-0-14-025771-7. 
  • GOW, James. The Serbian Project and Its Adversaries: A Strategy of War Crimes. London: C. Hurst & Co, 2003. ISBN 978-1-85065-499-5. 
  • GOULDING, Daniel. Liberated Cinema: The Yugoslav Experience, 1945–2001. Bloomington, Indiana: Indiana University Press, 2002. ISBN 978-0-253-21582-6. 
  • HOCKENOS, Paul. Homeland Calling: Exile Patriotism and the Balkan Wars. Ithaca, NY: Cornell University Press, 2003. ISBN 978-0-8014-4158-5. 
  • HORTON, Richard C. Second Opinion: Doctors, Diseases and Decisions in Modern Medicine. London: Granta Books, 2003. ISBN 978-1-86207-587-0. 
  • HUMAN RIGHTS WATCH. Broken Promises: Impediments to Refugee Return in Croatia. New York: Human Rights Watch, 2003. OCLC 52983733 
  • IGNATIEFF, Michael. Blood & Belonging: Journeys into the New Nationalism. London: BBC Books, 1993. ISBN 978-0-563-36967-7. 
  • IORDANOVA, Dina. Cinema of Flames: Balkan Film, Culture and the Media. London: British Film Institute, 2001. Dostupné online. ISBN 978-0-85170-848-5. 
  • IVANČEVIĆ, Radovan. Art Treasures of Croatia. Belgrade: IRO Motovun, 1986. OCLC 18052634 
  • JOHNSON, Tony. Tourist Experience: Contemporary Perspectives. Redakce Sharpley Richard. London: Routledge, 2011. ISBN 978-0-415-57278-1. Kapitola Thanatourism and the commodification of space in post-war Croatia and Bosnia. 
  • KAISER, Timothy. Nationalism, Politics and the Practice of Archaeology. Redakce Kohl Philip L. Cambridge; New York: Cambridge University Press, 1995. ISBN 978-0-521-55839-6. Kapitola Archaeology and ideology in southeast Europe. 
  • KARADJIS, Mike. Bosnia, Kosova & the West. Sydney, Australia: Resistance Books, 2000. ISBN 978-1-876646-05-9. 
  • KARDOV, Kruno. Democratic Transition in Croatia: Value Transformation, Education, and Media. Redakce Ramet Sabrina P.. College Station: Texas A&M University Press, 2007. ISBN 978-1-58544-587-5. Kapitola Remember Vukovar. 
  • KELLY, Michael J. Nowhere to Hide: Defeat of the Sovereign Immunity Defense for Crimes of Genocide and the Trials of Slobodan Milošević and Saddam Hussein. New York City: Peter Lang, 2005. ISBN 978-0-8204-7835-7. 
  • KLAIN, Eduard. International Handbook of Multigenerational Legacies of Trauma. Redakce Danieli Yael. New York: Springer, 1998. Dostupné online. ISBN 978-0-306-45738-8. Kapitola Intergenerational Aspects of the Conflict in the Former Yugoslavia. 
  • KOLSTØ, Pål. Media Discourse and the Yugoslav Conflicts: Representations of Self and Other. Farnham, Surrey: Ashgate Publishing Ltd, 2009. ISBN 978-0-7546-7629-4. 
  • KURSPAHIĆ, Kemal. Prime Time Crime: Balkan Media in War and Peace. Washington, D.C.: US Institute of Peace Press, 2003. ISBN 978-1-929223-39-8. 
  • LUKIĆ, Jasmina. History of the Literary Cultures of East-Central Europe. Redakce Cornis-Pope Marcel. Amsterdam: John Benjamins Publishing Company, 2010. ISBN 978-90-272-3458-2. Kapitola Gender and War in South Slavic Literature. 
  • MACDONALD, David Bruce. Balkan Holocausts? Serbian and Croatian Victim Centered Propaganda and the War in Yugoslavia. Manchester: Manchester University Press, 2002. ISBN 978-0-7190-6467-8. 
  • MALOVIĆ, Stjepan; SELNOW, Gary W. The People, Press, and Politics of Croatia. Westport, CN: Greenwood Publishing Group, 2001. ISBN 978-0-275-96543-3. 
  • MARIJAN, Davor. Bitka za Vukovar. Zagreb: Hrvatski institut za povijest, 2004. Dostupné online. ISBN 978-9536324453. (chorvatsky) 
  • MARIJAN, Davor. Domovinski rat. [s.l.]: Despot infinitus, d.o.o., 2016. Dostupné online. ISBN 978-953-7892-53-1. 
  • MERRILL, Christopher. Only the Nails Remain: Scenes from the Balkan Wars. Lanham, Maryland: Rowman & Littlefield, 1999. ISBN 978-0-7425-1686-1. 
  • MILOŠEVIĆ, Milan. Burn This House: The Making and Unmaking of Yugoslavia. Redakce Ridgeway James. Durham, North Carolina: Duke University Press, 2000. ISBN 978-0-8223-2590-1. Kapitola The Media Wars: 1987–1997. 
  • NATION, R. Craig. War in the Balkans, 1991–2002. Carlisle, Pennsylvania: Strategic Studies Institute, 2003. ISBN 978-1-58487-134-7. 
  • NIZICH, Ivana. War Crimes in Bosnia-Hercegovina. New York: Human Rights Watch, 1992. ISBN 978-1-56432-083-4. 
  • NOTHOLT, Stuart. Fields of Fire: An Atlas of Ethnic Conflict. London: Troubador Publishing Ltd, 2008. ISBN 978-1-906510-47-3. 
  • O'SHEA, Brendan. The Modern Yugoslav Conflict 1991–1995: Perception, Deception and Dishonesty. London: Routledge, 2005. ISBN 978-0-415-35705-0. 
  • PHILLIPS, John. Macedonia: Warlords & Rebels in the Balkans. London: I.B.Tauris, 2004. ISBN 978-1-86064-841-0. 
  • RAMET, Sabrina P. Thinking about Yugoslavia: Scholarly Debates about the Yugoslav Breakup and the Wars in Bosnia and Kosovo. Cambridge: Cambridge University Press, 2005. ISBN 978-0-521-85151-0. 
  • RAMET, Sabrina P. The Three Yugoslavias: State-Building and Legitimation, 1918–2005. Bloomington: Indiana University Press, 2006. ISBN 978-0-253-34656-8. 
  • SELL, Louis. Slobodan Milošević and the Destruction of Yugoslavia. Durham, North Carolina: Duke University Press, 2002. Dostupné online. ISBN 978-0-8223-3223-7. 
  • SCHÄUBLE, Michaela. Cosmologies of Suffering: Post-Communist Transformation, Sacral Communication, and Healing. Redakce Lūse Agita. Cambridge: Cambridge Scholars Publishing, 2009. ISBN 978-1-44380-400-4. Kapitola The Body of the Saint: Iconographies of Suffering in a Catholic Commemoration Ceremony in Vukovar, Croatia. 
  • SHAWCROSS, William. Deliver Us From Evil: Warlords and Peacekeepers in a World of Endless Conflict. London: Bloomsbury Publishing, 2001. ISBN 978-0-7475-5312-0. 
  • SIKAVICA, Stipe. Burn This House: The Making and Unmaking of Yugoslavia. Redakce Ridgeway James. Durham, North Carolina: Duke University Press, 2000. ISBN 978-0-8223-2590-1. Kapitola The Army's Collapse. 
  • SILBER, Laura; LITTLE, Allan. Yugoslavia: Death of a Nation. London: Penguin, 1997. Dostupné online. ISBN 978-0-14-026263-6. 
  • SLOAN, Joan. Reel Women: An International Directory of Contemporary Feature Films About Women. Lanham, Maryland: Scarecrow Press, 2007. ISBN 978-0-8108-5738-4. 
  • ŠTITKOVAC, Ejub. Burn This House: The Making and Unmaking of Yugoslavia. Redakce Ridgeway James. Durham, North Carolina: Duke University Press, 2000. ISBN 978-0-8223-2590-1. Kapitola Croatia: The First War. 
  • STOJANOVIĆ, Dubravka. The Road to War in Serbia: Trauma and Catharsis. Redakce Popov Nebojša. Budapest: Central European University Press, 2000. ISBN 978-963-9116-56-6. Kapitola The Traumatic Circle of the Serbian Opposition. 
  • STOVER, Eric; WEINSTEIN, Harvey M. My Neighbor, My Enemy: Justice and Community in the Aftermath of Mass Atrocity. Cambridge: Cambridge University Press, 2004. ISBN 978-0-521-54264-7. 
  • STOVER, Eric. The Witnesses: War Crimes and the Promise of Justice in the Hague. Philadelphia: University of Pennsylvania Press, 2007. ISBN 978-0-8122-1994-4. 
  • SREMAC, Danielle S. War of Words: Washington Tackles the Yugoslav Conflict. Westport, Connecticut: Greenwood Publishing Group, 1999. ISBN 978-0-275-96609-6. 
  • TANNER, Marcus. Croatia: A Nation Forged in War. New Haven, Connecticut: Yale University Press, 2010. ISBN 978-0-300-16394-0. 
  • THOMAS, Nigel; MIKULAN, Krunoslav. The Yugoslav Wars: Slovenia & Croatia 1991–95. Oxford: Osprey Publishing, 2006. ISBN 978-1-84176-963-9. 
  • THOMAS, Robert. Serbia under Milošević: Politics in the 1990s. London: C. Hurst & Co. Publishers, 1999. ISBN 978-1-85065-341-7. 
  • THOMPSON, Mark. A Paper House: The Ending of Yugoslavia. London: Hutchinson Radius, 1992. ISBN 978-0-09-174619-3. 
  • THOMPSON, Mark. Forging War: The Media in Serbia, Croatia, Bosnia and Hercegovina. Luton, England: University of Luton Press, 1999. ISBN 978-1-860-20552-1. 
  • TOROV, Ivan. Burn This House: The Making and Unmaking of Yugoslavia. Redakce Ridgeway James. Durham, North Carolina: Duke University Press, 2000. ISBN 978-0-8223-2590-1. Kapitola The Resistance in Serbia. 
  • TURKOVIĆ, Silvana; HOVENS, Johannes E.; GREGUREK, Rudolf. Broken Spirits: The Treatment of Traumatized Asylum Seekers, Refugees, and War and Torture Victims. Redakce Wilson John Preston. New York: Routledge, 2004. ISBN 978-0-415-94397-0. Kapitola Strengthening Psychological Health in War Victims and Refugees. 
  • TUS, Anton. The War in Croatia and Bosnia-Herzegovina 1991–1995. Redakce Magaš Branka. London: Frank Cass, 2001. ISBN 978-0-7146-8201-3. Kapitola The War Up to the Sarajevo Ceasefire. 
  • WOODWARD, Susan L. Balkan Tragedy: Chaos and Dissolution after the Cold War. Washington, D.C.: Brookings Institution Press, 1995. Dostupné online. ISBN 978-0-8157-9513-1. 

Zpravodajství
  • BELL, Martin. Return to Vukovar. www.bbc.co.uk. BBC Radio 4, 22 August 2011. Dostupné online [cit. 11 September 2011]. 
  • Blagoje Adžić je poveo totalni rat protiv Hrvatske. Slobodna Dalmacija. Split, Croatia: 6 March 2012. Dostupné online [cit. 1 June 2014]. 
  • BLAIR, David. International Court of Justice clears Croatia and Serbia of genocide. The Daily Telegraph. 3 February 2015. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 August 2015. 
  • BORGER, Julian. The hunt for the former Yugoslavia's war criminals: mission accomplished. guardian.co.uk. 3 August 2011. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29 June 2012. 
  • CHAMPION, Marc. UN envoy inspects ruins of Vukovar. The Independent. London, UK: 20 November 1991, s. 12. 
  • CHAMPION, Marc. The slow death of Vukovar. Independent on Sunday. 24 November 1991, s. 12. 
  • War crimes in ex-Yugoslavia – Another Arrest. The Economist. 4 March 2011. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 July 2012. 
  • HARDEN, Blaine. Battered Vukovar Bares Its Wounds; Danube River City Is Reduced to Ruins in Yugoslav Civil War. The Washington Post. 20 November 1991, s. A01. 
  • JELINIĆ, Berislav. Suljic dying, statement against Mercep impossible. Nacional. Zagreb, Croatia: 31 July 2006. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 May 2012. 
  • JELINIĆ, Berislav. Bajic's greatest weapon against war criminals. Nacional. Zagreb, Croatia: 26 November 2007. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 March 2014. 
  • KOVACIC, Jovan. Vukovar marks anniversary in defiance and disappointment.Chybí název periodika! 18 November 1992. 
  • KROEGER, Alix. Croatia's precious artwork returned. BBC News. 12 December 2001. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29 March 2014. 
  • LEKIC, Slobodan. Bumper Crops Stands in Middle of Warring Militias.Chybí název periodika! 24 July 1991. 
  • LEKIC, Slobodan. Serbs Celebrate Anniversary of Vukovar Takeover.Chybí název periodika! 18 November 1992. 
  • LOZANČIĆ, Branko. Anniversary of the collapse of the defense of Lužac. Croatian Radiotelevision. 2 November 2022. Dostupné online [cit. 14 October 2023]. 
  • MAGUIRE, Sean. Serbs defy all to begin rebuilding Vukovar.Chybí název periodika! 4 July 1994. 
  • MARSHALL, Andrew. Balkans: Remember Vukovar – for the sake of the dead, and the survivors who must bring it back to life. The Independent. London, UK: 16 January 1998, s. 15. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 November 2012. 
  • MARSHALL, Tyler. Serbs Dig in to Defend Croatian City They Destroyed. Los Angeles Times. 8 March 1995, s. A14. 
  • MIHAJLOVIĆ, S. Dan sećanja na granatiranje Šida. www.sremskenovine.co.rs. Sremske Novine, 4 November 2013. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 July 2019. (srbsky) 
  • NAVARRO, Alain. Croatians shocked at loss of Vukovar.Chybí název periodika! 20 November 1991. 
  • NAZOR, Ante. Grad je bio meta. Hrvatski vojnik. November 2008. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 April 2012. (chorvatsky) 
  • RADIN, Charles A. Reflecting on a battle's losses: Fallen Croatian city's restless defenders rue past and wonder what's next. The Boston Globe. 26 November 1991, s. 2. 
  • RADOSAVLJEVIC, Zoran. Still hurting, Vukovar seeks closure after Hadzic's arrest. www.trust.org. 20 July 2011. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 January 2013. 
  • RUDIĆ, Filip; MILEKIĆ, Sven. Justice Hopes Fade for Victims of Devastated Vukovar. www.balkaninsight.com. Balkan Insight, 17 November 2017. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 November 2017. 
  • SABOLOVIĆ, Marin. Vukovar i svi njegovi proboji. Hrvatski Vojnik. 25 November 2021. Dostupné online [cit. 30 November 2021]. ISSN 1333-9036. (chorvatsky) 
  • SEENEY, Helen. Croatia: Vukovar is Still Haunted by the Shadow of its Past. Deutsche Welle. 22 August 2006. Dostupné online [cit. 14 April 2012]. 
  • SIKAVICA, Stipe. Dead Warriors Mislaid in Political Haze. www.aimpress.ch. AIM Belgrade, 28 November 1997. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 July 2011. 
  • SIMMONS, Michael. Napalm used in pounding of Vukovar, says doctor. The Guardian. London, UK: 17 December 1991, s. 8. 
  • STANKOVIC, Mirko. Tense situation in Vukovar. Summary of World Broadcasts. BBC, 20 June 1991. 
  • STANKOVIĆ, Milić. Hrvatsko ludilo i Pandorina kutija. Pogledi. Kragujevac, Serbia: NIP Pogledi d.o.o., 17 January 1992, s. 25. (srbsky) 
  • STEFANOVIC, Ivan. Another Person Killed in Ethnic Clashes, Federal Presidency Convened.Chybí název periodika! 4 May 1991. 
  • SUDETIC, Chuck. Croatia Votes for Sovereignty and Confederation. The New York Times. 20 May 1991, s. A3. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 November 2012. 
  • SUDETIC, Chuck. Attacks on Croatia Called Worst of War. The New York Times. 27 August 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 March 2014. 
  • SUDETIC, Chuck. Croatian Cityscape: Stray Dogs, Rows of Wounded, Piles of Dead. The New York Times. 21 November 1991, s. A1. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 November 2010. 
  • ŠVARM, Filip; SKROZZA, Tamara; VASIĆ, Biljana. Vukovarska apokalipsa. Vreme. 25 October 2001. Dostupné online. 
  • TANNER, Marcus. '35 killed' in Croatian clashes. The Independent. London, UK: 3 May 1991, s. 14. 
  • TANNER, Marcus. Hatred rages out of control in Croatia. The Independent. London, UK: 6 May 1991, s. 10. 
  • TANNER, Marcus. Croats likely to vote for independence. The Independent. London, UK: 20 May 1991, s. 9. 
  • TANNER, Marcus. Macabre rite to celebrate a Serb conquest. The Independent. London: 19 November 1992, s. 9. 
  • TANNER, Marcus. A ravaged city that lost its desire to live: Marcus Tanner visits once-wealthy Vukovar a year after the Yugoslav army overwhelmed the city and destroyed its mixed community. The Independent. London, UK: 27 October 1992, s. 8. 
  • War Crimes Court Orders Serb Major's Early Release.Chybí název periodika! 7 July 2011. 
  • Croatian Radio. Vukovar police report terrorist arrests. Summary of World Broadcasts. BBC, 9 July 1991. 
  • Croatian Serb war crimes suspect found dead. BBC News. 29 June 1998. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 November 2012. 
  • Serbia votes to end Yugoslavia. BBC News. 28 January 2003. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 March 2014. 
  • The charges against Vojislav Seselj. BBC News. 24 February 2003. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 May 2011. 
  • Vukovar war crimes trial halted. BBC News. 1 June 2004. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 February 2011. 
  • Army chief faces Vukovar inquiry. news.bbc.co.uk. BBC News Online, 25 November 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 March 2014. 
  • Serbs jailed for Vukovar massacre. BBC News. 12 December 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 February 2011. 
  • Milosevic found dead in his cell. BBC News. 11 March 2006. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 April 2012. 
  • Two jailed over Croatia massacre. BBC News. 27 September 2007. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 31 March 2012. 
  • Hague triples Vukovar jail term. BBC News. 5 May 2009. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 October 2013. 
  • Serb leader Tadic apologises for 1991 Vukovar massacre. BBC News. 4 November 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 April 2012. 
  • Vukovar suspect Goran Hadzic pleads not guilty. BBC News. 24 August 2011. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 September 2011. 
  • UN court dismisses Croatia and Serbia genocide claims. BBC News. 3 February 2015. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 February 2015. 
  • Serbia radical Vojislav Seselj acquitted of Balkan war crimes. BBC News. 31 March 2016. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 31 March 2016. 
  • Goran Hadzic, Croatian-Serb war crimes defendant, dies at 57. BBC News. 12 July 2016. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 July 2016. 
  • Preminuo general Veljko Kadijević. www.b92.net. Belgrade, Serbia: B92, 2 November 2014. Dostupné online [cit. 2 November 2014]. (srbsky) 
  • BUTKOVIĆ, Davor. I Srbi su branili Hrvatsku. Jutarnji list. 6 November 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 October 2012. (chorvatsky) 
  • Post-communist vandalism; art treasures are being destroyed in the Balkans – by soldiers in what used to be Yugoslavia and by spivs in Albania. The Economist. 4 March 1995, s. 83. 
  • archive.today. Silovanja kao ratni zločin. www.hrt.hr. Hrvatska radiotelevizija (Croatian Radiotelevision), 4 June 2010. [tt_news=75760&tx_ttnews[backPid]=38&cHash=42ebfa3d5b Dostupné v archivu] pořízeném z originálu dne 8 January 2013. (chorvatsky) 
  • Croatia names Vukovar-class FAC acquired from Finland. Jane's Navy International. Jane's Information Group, 30 January 2009. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 May 2012. 
  • Počelo prvo javno suđenje za silovanje u okupiranom Vukovaru. Jutarnji list. 16 May 2006. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 October 2012. (chorvatsky) 
  • Umro Marko Babić – odlazak heroja s Trpinjske ceste. Jutarnji list. 6 July 2007. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 June 2012. (chorvatsky) 
  • Naša domovina – I Jovan je branio Hrvatsku. Slobodna Dalmacija. 26 October 2009. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 October 2012. (chorvatsky) 
  • Vukovar 1991. i sedamnaest godina poslije. Virski list. Vir, Croatia: Vir turizam d.o.o., November 2008, s. 19. (chorvatsky) 
  • Naši silovatelji slobodno šeću Vukovarom, a mi smo zaboravljene. Vjesnik. 14 September 2011. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 April 2012. (chorvatsky) 
  • VLADISAVLJEVIC, Anja. Iconic War-Damaged Tower Reopens in Croatia's Vukovar. balkaninsight.com. Balkan Insight, 30 October 2020. Dostupné online [cit. 1 November 2020]. 
  • Croatian President Says No Innocents Will Be Convicted of War Crimes. www.voanews.com. Voice of America News, 22 September 2011. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 September 2011. 

Ostatní zdroje
  • BASSIOUNI, M. Cherif. Final report of the United Nations Commission of Experts established pursuant to security council resolution 780 (1992), Annex III – Special Forces [online]. United Nations, 28 December 1994 [cit. 2011-03-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 April 2011. 
  • BASSIOUNI, M. Cherif. Final report of the United Nations Commission of Experts established pursuant to security council resolution 780 (1992), Annex IV – The policy of ethnic cleansing [online]. United Nations, 28 December 1994 [cit. 2011-03-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 March 2011. 
  • "Vukovar – poslednji rez" osvojio nagradu u Sarajevu [online]. Belgrade, Serbia: B92, 27 August 2006 [cit. 2011-10-08]. Dostupné online. (srbsky) 
  • MARIJAN, Davor. Bitka za Vukovar 1991. Scrinia Slavonica. October 2002, s. 367–402. Dostupné online [cit. 6 October 2011]. ISSN 1332-4853. (chorvatsky) 
  • ŽIVIĆ, Dražen; RUŽIĆ, Slaven. War Mortality of Serbs of the (former) Municipality of Vukovar in 1991. Scrinia Slavonica. 2013, s. 261. Dostupné online. 
  • ŠEBETOVSKY, Mario. The Battle of Vukovar: The Battle That Saved Croatia. www.hsdl.org. Quantico, VA: United States Marine Corps Command and Staff College, Marine Corps University, July 2002. Dostupné online [cit. 9 October 2011]. 
  • The Prosecutor of the Tribunal against Goran Hadzic – Indictment [online]. International Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia, 21 May 2004 [cit. 2011-09-02]. Dostupné online. 
  • The Prosecutor of the Tribunal against Slobodan Milošević – Second Amended Indictment [online]. International Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia, 23 October 2002 [cit. 2011-09-02]. Dostupné online. 
  • Prosecutor v. Mile Mrkšić, Miroslav Radić and Veselin Šljivančanin – Judgement [online]. International Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia, 27 September 2007 [cit. 2011-08-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 July 2011. 
  • The Prosecutor of the Tribunal against Vojislav Šešelj – Third Amended Indictment [online]. International Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia, 7 December 2007 [cit. 2011-09-03]. Dostupné online. 
  • United Nations Mechanism for International Criminal Tribunals. Appeals Chamber Reverses Šešelj's Acquittal, In Part, and Convicts Him of Crimes Against Humanity [online]. United Nations, 11 April 2018 [cit. 2018-04-14]. Dostupné online. 

Související články

Externí odkazy
Index: pl ar de en es fr it arz nl ja pt ceb sv uk vi war zh ru af ast az bg zh-min-nan bn be ca cs cy da et el eo eu fa gl ko hi hr id he ka la lv lt hu mk ms min no nn ce uz kk ro simple sk sl sr sh fi ta tt th tg azb tr ur zh-yue hy my ace als am an hyw ban bjn map-bms ba be-tarask bcl bpy bar bs br cv nv eml hif fo fy ga gd gu hak ha hsb io ig ilo ia ie os is jv kn ht ku ckb ky mrj lb lij li lmo mai mg ml zh-classical mr xmf mzn cdo mn nap new ne frr oc mhr or as pa pnb ps pms nds crh qu sa sah sco sq scn si sd szl su sw tl shn te bug vec vo wa wuu yi yo diq bat-smg zu lad kbd ang smn ab roa-rup frp arc gn av ay bh bi bo bxr cbk-zam co za dag ary se pdc dv dsb myv ext fur gv gag inh ki glk gan guw xal haw rw kbp pam csb kw km kv koi kg gom ks gcr lo lbe ltg lez nia ln jbo lg mt mi tw mwl mdf mnw nqo fj nah na nds-nl nrm nov om pi pag pap pfl pcd krc kaa ksh rm rue sm sat sc trv stq nso sn cu so srn kab roa-tara tet tpi to chr tum tk tyv udm ug vep fiu-vro vls wo xh zea ty ak bm ch ny ee ff got iu ik kl mad cr pih ami pwn pnt dz rmy rn sg st tn ss ti din chy ts kcg ve
Prefix: a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z 0 1 2 3 4 5 6 7 8 9

Portal di Ensiklopedia Dunia

Portal : Agama
Agama
Portal : Bahasa
Bahasa
Portal : Biografi
Biografi
Portal : Budaya
Budaya
Portal : Ekonomi
Ekonomi
Portal : Elektronika
Elektronika
Portal : Film
Film
Portal : Filsafat
Filsafat
Portal : Geografi
Geografi
Portal : Indonesia
Indonesia
Portal : Ilmu
Ilmu
Portal : Lingkungan
Lingkungan
Portal : Masyarakat
Masyarakat
Portal : Matematika
Matematika
Portal : Militer
Militer
Portal : Mitologi
Mitologi
Portal : Musik
Musik
Portal : Olahraga
Olahraga
Portal : Pendidikan
Pendidikan
Portal : Politik
Politik
Portal : Sastra
Sastra
Portal : Sejarah
Sejarah
Portal : Seni
Seni
Portal : Teknologi
Teknologi
Kembali kehalaman sebelumnya