Balad aš-Šejch
Balad aš-Šejch (arabsky بلد الشيخ, anglický přepis Balad al-Sheikh, doslova „Město šejchovo“[4]) byla palestinská arabská vesnice ležící severně od pohoří Karmel, 7 kilometrů jihovýchodně od Haify. Východně od vesnice procházela hlavní silnice mezi Haifou a Dženínem, stejně tak železnice spojující Haifu s hraniční vesnicí Samach na břehu Galilejského jezera. V roce 1945 šlo o druhou největší vesnici v distriktu Haifa po městě at-Tíra (nynější Tirat Karmel).[5] V současné době se území této vesnice nachází v jurisdikci izraelského města Nešer.[1] HistorieOsmanské obdobíVesnice byla pojmenována po šejchovi Abdalláhu as-Sahlím, věhlasném súfím, kterému bylo osmanským sultánem Selimem I. uděleno právo výběru daní ve vesnici.[5][6] Na severu bývalé vesnice se také stále nachází jeho svatyně – maqam.[5] V roce 1816 podal zprávu o vesnici „Belled-el-Sheikh“ britský cestovatel James Silk Buckingham.[7] V roce 1859 navštívil vesnici britský vicekonzul v Haifě Edward Rogers a odhadl počet obyvatel na 350.[5][6] Obdělávaná půda měla rozlohu okolo 12 feddánů (asi 5 ha).[6] V roce 1875 Victor Guérin odhadoval, že vesnice měla 500 obyvatel. Popisoval, že domy byly stavěny postupně, jeden nad druhým, a téměř všechny měly nahoře chýši z větví. Právě tam lidé v létě trávili noci, aby se ochladili. Guérin dále poznamenal, že v dolní části vesnice se nacházely „obdělávané zahrady obklopené kaktusy a osázené olivovníky, granátovníky a fíkovníky, nad nimiž se tyčily elegantní kmeny několika palem“.[8] V roce 1881 ji Palestine Exploration Fund (PEF) ve svém Průzkumu západní Palestiny popsal jako „středně velkou vesnici na úpatí pohoří Karmel, s dobrými prameny pod ní, poblíž silnice a s olivovými háji a několika palmami“.[6] Vesnice měla obdélníkový půdorys a většina domů byla postavena z kamene. V roce 1887 byla osmanskou správou zřízena základní škola.[5]
Období britského mandátuV roce 1922, kdy britské mandátní úřady provedly sčítání lidu v Palestině, měl Balad aš-Šejch 406 obyvatel, z toho 405 muslimů a 1 křesťana,[9] přičemž jediný křesťan byl melchit.[10] V roce 1931 se počet obyvatel zvýšil na 747 muslimů, včetně beduínských kmenů, které žily v okolí, v celkem 247 domech.[11] Železniční trať Jizre'elským údolím procházela asi 0,5 km východně od vesnice.[6] Železniční stanice Balad aš-Šejch, známá také jako stanice Šumaríja (turecky Şumariye) a po roce 1948 jako stanice Tel Chanan, byla postavena v roce 1904 jako druhá stanice na původní trati. V roce 1913 Osmané postavili prodloužení údolní trati do Akka, přičemž tato stanice sloužila jako konečná stanice. Z vesnice byly vedeny útoky na Židy v roce 1929, kdy její obyvatelé napadli místní cementárnu, zřízenou židovskými osadníky na vesnických pozemcích[5] a vypálili ženskou farmu.[12][13] V roce 1934 byl poblíž vesnice zřízen nový hřbitov pro muslimské obyvatele Haify a v roce 1935 tam byl pohřben Izz ad-Dín al-Kassám, což z této oblasti učinilo centrum napětí mezi Židy a Araby.[6]  Během arabského povstání v Palestině v letech 1936–1939 docházelo v okolí k častým útokům na židovské autobusy. V květnu 1936 byla v Balad aš-Šejch otevřena policejní stanice, která měla za úkol potlačit útoky na židovské autobusy a majetek.[14] Dne 21. května 1936 byl židovský autobus při průjezdu vesnicí ostřelován.[15] V říjnu 1936 došlo v blízkosti vesnice ke střetu mezi arabskými militanty a britskou armádou podporovanou letectvem.[16] Dne 22. února 1937 byli ve vesnici napadeni dva britští policisté, z nichž jeden byl zabit, údajně proto, že se podílel na vyšetřování vraždy tří Židů v kibucu Jagur v roce 1931.[17] Další útoky na židovské autobusy proběhly mezi červencem a říjnem 1938.[18] Dne 13. července 1938 byly dva autobusy ostřelovány a kamenovány – jeden z nich byl zapálen.[19] Dne 18. dubna 1939 proběhla ve vesnici rozsáhlá vojenská a policejní pátrací akce, jejímž cílem bylo najít podezřelé z vražd v Haifě. Bylo vyslechnuto velké množství Arabů a deset z nich bylo zatčeno.[20] Dne 26. května 1939 byl Mordechaj Šechtman, strojvedoucí vlaku, střelen do hlavy dvěma Araby, kteří ho přepadli u železniční výhybky poblíž Balad aš-Šejchu. Krátce nato na následky zranění zemřel.[21] Podle britského průzkumu populace – Village Statistics, 1945 – měla vesnice celkovou rozlohu 9 849 tureckých dunamů, z toho 5 844 dunamů bylo v soukromém vlastnictví Arabů – většina zbývajícího území byla veřejným majetkem. V roce 1945 měla vesnice 4 120 muslimských obyvatel, což z ní činilo jedno z větších sídel v této oblasti.[3][2] Z celkové rozlohy půdy Arabové využívali 386 dunamů pro plantáže a zavlažovanou půdu, 4 410 dunamů pro obiloviny,[22] zatímco 221 dunamů bylo zastavěných pozemků.[23] První arabsko-izraelská válkaDne 2. prosince 1947 se střílelo na autobus, který vezl dělníky z cementárny v Nešeru do jejich domovů a projížděl po silnici poblíž vesnice. Nikdo nebyl zraněn.[24] Dne 8. prosince 1947 bylo auto z kibucu Gvat napadeno Araby, kteří na silnici zřídili zátarasy. Při tomto útoku byli zabiti dva Židé z kibucu.[25] Dne 10. prosince 1947 hlídka židovské osadnické policie, která doprovázela židovské autobusy, střílela na Araby, kteří zablokovali silnici poblíž vesnice, a několik z nich zranila.[26] Při útoku Hagany na vesnici 11.[27] nebo 12. prosince bylo zabito šest Palestinců.[28] Po útocích byla židovská doprava na chvíli zastavena. Doprava z Haify do Nešeru, Jaguru a Jizre'elského údolí byla vedena přes křižovatku Check Post, Krajot, Kfar Chasidim a Jagur.[29] Dne 30. prosince 1947 zabil bombový útok Irgunu 6 arabských civilistů před ropnou rafinerií v Haifě a dalších 42 zranil. Po tomto útoku zaútočili arabští pracovníci rafinérie na své židovské kolegy, většinou kancelářské pracovníky, okolo 40 jich zabili a dalších padesát jich bylo zraněno.[30] V odvetě za to došlo dne 31. prosince 1947 k masakru v Balad aš-Šejchu, neboť arabští pracovníci rafinérie měli pocházet právě odtud.[31] Jednotka Palmachu o síle 170 mužů vstoupila do vesnice s rozkazem „obklíčit vesnici, zabít co nejvíce mužů, zničit majetek a neútočit na ženy a děti“.[30][31][32] Navzdory těmto rozkazům byly mezi více než 60 mrtvými i ženy a děti a desítky domů byly zničeny.[31] Podle izraelského historika Ariji Jicchakiho byl útok proveden společnými silami Palmachu a Hagany. Židovští ozbrojenci se pohybovali od domu k domu, muže z domů vytahovali ven a popravovali je.[30] Někdy jen dovnitř domů vhodili granáty a stříleli z automatických zbraní, což mělo za následek oběti především mezi neozbrojenými civilisty.[30][31] Po útoku, 7. ledna 1948, byla část obyvatel vesnice evakuována[31] a nahrazena arabskými dobrovolníky, kteří dorazili z Haify, aby vesnici bránili.[33] Na začátku dubna 1948 opustila oblast jednotka Arabské legie, která v obci měla posádku. To vedlo vesničany k opuštění domů na jihovýchodním okraji obce poblíž tábora legie a k přesunu do centra.[34] Dne 22. dubna, po bitvě o Haifu, drtivá většina nežidovského obyvatelstva Haifu opustila – současně započala i evakuace žen a dětí z vesnice.[34]  Dne 24. dubna 1948 obklíčila vesnici brigáda Carmeli a požadovala, aby vesničané odevzdali všechny své zbraně. Požadavek zřejmě zůstal bez odpovědi, protože v 5:00 začalo ostřelování vesnice židovskými jednotkami kulomety a třípalcovými minomety.[34] Podle zpráv od britské jednotky, která dorazila na místo o hodinu později a vynutila si klid zbraní, nedocházelo z vesnice k téměř žádné odvetné palbě. Mnoho mužů z vesnice uprchlo, zanechávajíc za sebou ženy s dětmi. Při jednání zprostředkovaném Brity Hagana znovu požadovala odevzdání všech zbraní. Obyvatelé vesnice jim předali 22 starých a nepoužitelných pušek a požádali o příměří. Židovské jednotky požadovaly odevzdání všech zbraní do 14:00 s tím, že kompletní odevzdání zbraní je podmínkou pro to, aby vesničané směli zůstat.[34] Tento požadavek zůstal bez odpovědi, namísto toho obyvatelé požádali o pomoc britskou armádu. Britové doporučili vesničanům, aby obec opustili, což také, po varování, že Hagana se chystá vesnici bombardovat, v doprovodu britských jednotek učinili.[35] Do večera byla vesnice téměř prázdná. Zbývající obyvatelé, asi dvacet rodin, nakonec z vesnice rovněž odešli, nebo byli vyhnáni.[34] V roce 1949 byla vesnice znovu osídlena židovskými osadníky, kteří obsadili většinu arabských domů a přejmenovali oblast na „Tel Chanan“, v současnosti část města Nešer.[31] SoučasnostVětšina uprchlých či vyhnaných obyvatel vesnice se řadí mezi vnitřně vysídlené osoby a v současnosti žijí v různých arabských čtvrtích Haify a Akka. Walíd Chálidí, přední palestinský historik, popsal stav vesnice v roce 1992 následujícím způsobem:
ReferenceV tomto článku byl použit překlad textu z článku Balad al-Sheikh na anglické Wikipedii.
Literatura
Externí odkazy
|
||||||||||||||||||||||||||||||
