Adolf Srb
Adolf Srb (27. září 1850 Rokycany[1] – 14. dubna 1933 Rokycany[2]) byl český novinář, příznivec staročeské strany. Působil v denících Politik a Plzeňské listy; za jeden z článků byl roku 1876 odsouzen ke čtyřem měsícům vězení. Angažoval se ve prospěch českých menšin v pohraničí. Sepsal podrobné české politické dějiny, které ve třech dílech zahrnují období let 1861 až 1907. Ve 30. letech 20. století byl velmi oceňovaný pro svou dlouholetou vlasteneckou činnost i pro podporu začínajících novinářů. ŽivotNarodil se 27. září 1850 v Rokycanech v rodině Františka Srba kontrolora při c. k. berním úřadu a Emilie Skopcové ze Spáleného Poříčí. Měl 5 bratrů: Františka (1857), Benedikta (1859–1859), Josefa (1861–1926) báňského inženýra, Eduarda (1863–1945) autora publikací z oboru práva a samosprávy a Karla (1865–1865). Byl ženatý s Johanou Janečkovou (1853–1927). Roku 1871 vstoupil do redakce pražského německého deníku Politik,[3] kde prošel náročnou novinářskou školou J. S. Skrejšovského.[4] Roku 1876 byl odsouzen k čtyřem měsícům vězení za to, že jako odpovědný redaktor připustil uveřejnění článku, v němž nepodepsaný autor (podle žaloby nepravdivě) obviňoval jednoho z odborných radů z rakouského ministerstva obchodu z podílu na zpronevěře 250.000 zlatých z dalmatské železniční koncese.[5] V letech 1876–1879 pracoval jako odpovědný redaktor Plzeňských listů. Poté se znovu vrátil do pražského deníku Politik, při němž roku 1883 založil přílohu Česká politika a převedl ji na samostatný deník Národní politika. Jako její šéfredaktor působil v letech 1883–1893, dále v německé Politik až do jejího přejmenování na Union roku 1909. Od roku 1903 přispíval pravidelnými politickými přehledy do Vlčkova časopisu Osvěta.[3] Angažoval se na podporu českých menšin v pohraničí. V 80. letech 19. století patřil k zakladatelům Ústřední matice školské, Národní jednoty pošumavské a Národní jednoty severočeské.[6] Po 1. světové válce určitou dobu redigoval Vlčkovu Osvětu, brzy se ale musel místa vzdát pro vadu zraku. Poté odešel na odpočinek do rodných Rokycan,[7] kde žil u své dcery Heleny Jirmanové (1878–1961). Zemřel tam 14. dubna 1933 a byl tam i pohřben.[3] Adolf Srb byl na sklonku života i po smrti velmi oceňovaný pro své vlastenectví, nezištnost a odvahu zastat se všech, kdo bojovali za národ a právo.[8] Jeho činnost z velké části spadá do doby ostrých sporů staročechů s mladočechy. Ačkoli stál vždy na staročeské straně, byl tolerantní k jiným názorům. Ovládal vtip a satiru, ale nevybočil z mezí slušnosti.[4] Měl velkou paměť a vypravěčské nadání. Mnoho času trávil rozhovory s mladšími novináři a spisovateli (např. Antonín Bebr, Bedřich Spurný, Jan Osten, též herec a malíř Vladimír Šamberk), pro které znamenal cennou inspiraci.[9] Měl rovněž rád klasickou hudbu[6] a ve společnosti vynikal i svým kuchařským uměním.[9] Ve třicátých letech byl druhým nejstarším českým novinářem (po Václavu Beneši Šumavském)[7] a posledním žijícím zakladatelem Ústřední matice školské.[4] 3. září 1933 byla na jeho rodném domě v Rokycanech (čp. 78, dnes na rohu Srbovy a Smetanovy ulice)[10] odhalena pamětní deska. Jejím autorem byl sochař Václav Koukolíček[11] a pořízení zajistil Srbův odbor Národní jednoty severočeské v Rokycanech jako výraz vděčnosti za jeho práci ve prospěch českých menšin.[12] DíloVedle novinových článků byl Srb autorem řady politických brožur a komentářů k zákonům. Jeho nejvýznamnějším dílem byly Politické dějiny národa českého, v nichž popsal dobu od r. 1861. Na sklonku života psal paměti (Z půl století),[3] v další literární tvorbě mu ale později zabránila vada zraku.[7] Knižně vyšly např.:[13]
Reference
Externí odkazy
|
||||||||||||||||||
